jack off — 24. kapitola

13. dubna 2017 v 22:55 | voskii |  jack off

Zázraky se občas dějí a já tu jsem konečně s novou kapitolou. Měla bych se stydět... (Ale rozhodně se nestydím za to, co jsem jim tam provedla...)

▬▬▬▬▬▬▬▬▬

Čím míň vrstev oblečení na sobě měl, tím víc nad sebou ztrácel kontrolu. Ztrácel něco, čeho měl na první pohled snad až příliš - sebevědomí. Nechtěl lhát, Yoongiho pozornost byla vše, po čem v tu chvíli toužil, jakmile ale ucítil dvě zvědavé dlaně pod lemem trička, odtrhl se od chlapcova krku a s těžkým pohledem se zahleděl do jeho tmavých očí. Hoseok se zhluboka nadechl, než se omluvně usmál - jen pochybné cuknutí v koutku.

"Promiň," hlesl a prsty uhladil staršímu chlapci rozcuchanou ofinu. Nadobro se odtáhl, kůže, kde se ho ještě před chvíli Yoongi dotýkal, pálila. Nikoli však příjemně. Ignoroval nešťastné vzpomínky, jež mu otravně vyskákaly v hlavě a podal Yoongimu shozené tričko ze země. Sám si potom natáhl zpátky kalhoty a upravil se před širokým zrcadlem Yoongiho skříně.

Yoongi seděl na posteli, ve tváři zmatený výraz, který se mu jen horko těžko dařilo skrýt, zatímco mezi prsty nejistě žmoulal svoje tričko. Cítil na sobě Hoseokův pohled z odrazu zrcadla, rozhodl se jej však neopětovat a rychle si kus oblečení přetáhl přes hlavu. Tváře mu hořely ztrapněním a do očí se mu nahrnuly horké slzy, a tak se s pocitem, že je Hoseokovi přece jen pro smích, konečně zvedl a rychle odešel z pokoje.

"Yoongi, počkej," vyhrkl mladší, zatímco si utahoval pásek a vyběhl za chlapcem. Tohle nebylo to, co chtěl. Nechtěl ho ztrapnit, ani se mu vysmát. Nebyla to Yoongiho chyba, že byl opatrný se svým tělem… Jakmile si někoho pustil blíž, automaticky si vzpomněl na všechno, co mělo zůstat hluboko pohřbené. Iritovaně mlaskl, když Yoongi nezastavil dřív jak u domovních dveří.

"Běž," vyzval ho starší, aniž by se na něj podíval, zatímco mu držel otevřené dveře.

"Yoongi, já-"

"Běž."

Hoseok si povzdechl, neudělal však ani krok. Yoongi se na něj odmítal podívat, nicméně skelný zrak a nervózně poskakující ohryzek při každém nádechu dávaly chlapci jasně najevo, že se ocitl v nebezpečné zóně. Štěstí, že Hoseok vždycky rád riskoval.

"Poslouchej mě chvíli," začal nenásilně. Věděl, že Yoongi uměl být tvrdohlavý, ale taky věděl, že měl pro něho jakousi slabost. Jakkoli zvráceně to mezi nimi fungovalo.

"Nepřestal jsem, protože bych chtěl, dobře? Neudělal jsi nic špatně," snažil se ho uklidnit. Yoongi se začal pro změnu mračit, dveře pořád otevřené.

"Hoseoku, vypadni." Konečně se na něj podíval. Slzy už dávno zamrkal, dokonce i červeň, jež mu zdobila líce, ustoupila. Snažil se působit klidně, nezvyšovat zbytečně hlas, odpustit od hysterie. Jediné co chtěl, byl Hoseok venku z jeho domu, z jeho očí. Nerozuměl tomu, co se stalo, ale konečně mu to došlo. Místo toho, aby se ale ocitl zase pevně nohama na zemi, si připadal, jakoby znovu spadl a propadl se ještě níž.

"Smaž to video, nebo to nech být - stejně je to už jedno," pokračoval, snaže se o pevný tón, "ale přestaň s tím, co děláš. Přestaň si hrát s lidmi." Poslední tři slova z něho vyšly víc jako unavený výdech než cokoli jiného. Když se znovu podíval váhavě chlapci do očí, zarazil se. Čekal cokoli, ale rozhodně ne, aby si někdo jako on hrál na ublíženého. Ublížený výraz v černých očích, jež na něj zíraly Yoongiho donutily sevřít rty v úzkou linku. Co to mělo být? Proč se mu jednoduše nevysmál jako obvykle? Yoongi nerozuměl. O to víc překvapil sám sebe, když v sobě ucítil pocit provinilosti.

"Jestli… na mě chceš něco hrát…" začal nesmlouvavě, stisk kterým svíral kovovou kliku, zesílil v nejistotě. Hoseok však zavrtěl hlavou.

"Ne, Yoongi. Jsi naštvanej za to video? Fajn, půjdeme za Jungkookem, můžeš mu dát třeba přes hubu, mně je to fuk, ale věř mi, když ti něco říkám prokrista." Snažil se ignorovat ten frustrovaný podtón v Hoseokově hlase, když ztěžka polkl a věřit mu? To byl až tak naivní?

"Přesně tohle je to, o čem mluvím, ty blbče," prskl, "co vlastně jsme, Hoseoku? Co je všechno tohle?" švihl rukama do vzduchu, dveře s tichým klapnutím zavřené.

"Protože vážně nevím. Proč se se mnou vůbec zahazuješ? Proč jsi natočil to pitomý video? Nemohl sis nad tím jednoduše vyhonit a nechat to bejt? Nevím, co si myslíš, ale jestli ze mě máš jen prdel, tak tě zklamu, ale se nebavím. A jestli hledáš jenom někoho na šukání, tak tady jsi taky blbě." Nevěděl, co od něj čekal, ale když viděl ten zaskočený výraz na Hoseokově tváři, cítil se najednou mnohem lépe. Tady to máš, ty bastarde.

"Celý tohle… Nevím, čehos chtěl docílit, ale byl jsem idiot, uznávám. Jestli mě teď budeš chtít vydírat, tak si posluž, protože díky tobě už nemám co ztratit. Pozdravuj Jungkooka mimochodem."

Tak. A bylo to venku. Proč to neudělal už dřív? Než se nechal zlákat na pitomou trávu a… Bylo mu úzko, nejen, že se cítil jako největší idiot (a to nejen proto, že mu Hoseok přišel vlastně docela atraktivní), ale teď si to o něm myslela i celá škola. Minimálně. Mohl se jen modlit, aby se k tomu videu nedostala i jeho matka. A vůbec… mohl si za to sám. Kdyby se do Hoseoka pustil už tu noc, kdy si opilý zranil ruku, možná by se nic z toho nestalo. Takže nejen, že na sebe byl naštvaný, ale nyní i frustrovaný a vyděšený z toho ukázat se vůbec ve škole. Co řekne Jiminovi? Jaká moudra na něj vytáhne Namjoon? Ti dva idioti ho rozhodně nenechají na pokoji.

"Já nevím, Yoongi." Zprvu si myslel, že se jen přeslechl. Když ale ucítil váhavý stisk kolem zápěstí, poplašeně trhl hlavou vzhůru. Musel se přeslechnout, Jung Hoseok neuměl být takhle zoufalý. Bylo to děsivé. Hoseok na něj upíral své černé oči, krojená ústa v zklamaném úšklebku, jenž postrádal jindy sladké ďolíčky. A stejně kdyby chtěl, dokázal by Yoongiho donutit na kolena pouhým úsměvem. Znechuceně se oklepal, zatímco nejistě hledal jakoukoli nápovědu v ebenových očích.

"Nevím, co chci. Nejdřív to nemělo být nic, jenom se pobavit," přiznal se prostě, "ani jsem tě neplánoval nijak vydírat, prostě… Když jsem tě pak uviděl opilýho tehdy u Seokjina a vedl tě domů, nějak… Nechtěl jsem ti ublížit, víš." Ztrácel slova. Sám nevěděl, co měl přesně na jazyku, ale podvědomě cítil, že tohle nestačilo. Stisk, kterým objímal Yoongiho kostnaté zápěstí zesílil, zatímco palcem mimovolně hladil kousek volné kůže. V hlavě mu pořád vězela Yoongiho otázka. Co vlastně jsme? Hoseok byl zvyklý na sex na jednu noc, na kamarády s výhodami a světe div se - dokonce i na vztahy, ať už byly jakkoli pochybné. Min Yoongi nebyl zvyklý očividně ani na jedno. Svým způsobem mu to přišlo až roztomilé. Takže hezky krůček po krůčku.

"Pamatuješ, jak jsi mě minule odnesl na zádech dobrovolně k sobě domů? To od tebe bylo hezký," začal nanovo, pohled stále upřený do Yoongiho tváře, která se při slově "dobrovolně" zkřivila v poněkud nahořklý úšklebek. Osmělil se a po kousku si ho přitáhl blíž k sobě. Yoongi neodporoval.

"Po tom jsem si řekl, že na tebe nemůžu být až takovej hajzl. Vždycky ses totiž tvářil tak nepřístupně a lhostejně. Přirozeně mě zajímalo, jestli jsi takový pořád…" Hoseok se odmlčel, snad jakoby čekal na nějaký odpor, na cokoli…

"Ale vzít si cizího kluka, ještě k tomu někoho jako jsem já k sobě domů… Možná, že jsi nakonec úplně jiný, než za jakýho se vydáváš, Yoongi. A dokonce jsi neřekl ani slovo, když jsem ti v podstatě vnutil trávu a sám si dal lajnu. No a pak, když jsem tě-"

"Stop. Už mlč, panebože!" vyhrkl Yoongi poplašeně. Při každém pohlazení palcem mu na rukou vyběhla husí kůže, zatímco se pod Hoseokovým pohledem mentálně zmenšoval. Pletl mu hlavu. Co čekal, když mu takhle vylije svoje pocity? Že na všechno zapomene?

"Proč jsi to video teda nesmazal? K čemu mi tvůj proslov teď je, když mě viděla celá škola, jak si honím na záchodech? Víš, jak je to úchylný? Chtěl jsi mě uklidnit? Teď už je to docela zbytečný, víš," zavrtěl hlavou a od chlapce odstoupil. S jemným zatřesením ze sebe setřásl i jeho ruku a znovu se natáhl po klice.

"Jestli mě teď omluvíš, strávím zbytek dne v sebelítosti a budu přemýšlet, do jakýho státu se přestěhuju," otevřel dveře a druhou rukou vystrčil Hoseoka ven.

"Měj se."

Jakmile mu zabouchl těsně za zády, div mu nepřiskřípl patu, zůstal nepřítomně zírat do zavřených dveří. Nasucho polkl. Rozhodně se necítil tak statečně, jak se tvářil. Vyplašeně nadskočil, když se ozvalo hlasité zabušení na dveře. Blbej Hoseok.

"Min Yoongi, myslím to vážně," ozvalo se tlumeně, "jestli chceš, můžu ti říct něco o sobě. A budeme si kvit. Pak už bude na tobě, jestli to o mně vypustíš, nebo ne, ale prosím, Yoongi, popřemýšlej nad tím." S tím se Yoongi rázně otočil a vyběhl se slzami v očích zpátky do pokoje.

▬▬▬▬▬▬▬▬▬

"Já… Zaplatím! Vážně! Jenom… ne hned. Můžu ti to dát později…" Zoufale mu hleděl do očí. Potřeboval to, přestože neměl absťák. Měl jen nutkavou potřebu a v tom byl rozdíl.

"Kim… Taehyung, bylo to?" svraštil blondýn obočí, když si nejistě prohlížel vyhublého kluka před sebou. Měl mastné kaštanové vlasy, které mu pořád padaly do zoufalých očí podlitých krví s tmavými kruhy, a nepříjemně páchl. Na hubené postavě visela nejméně o dvě čísla větší košile se starým tričkem a špinavými tepláky. Ve svém stavu nevypadal zrovna jako někdo, kdo by si mohl dovolit zaplatit ani teď a ani později. A Namjoon zadarmo nedával.

Kluk přikývnul, zatímco v dlaních nervózně žmoulal lem kostkované košile. Namjoon si povzdechl. Necítil k němu hned odpor, ani se necítil nijak povýšeně, ale lidi museli pochopit, že Kim Namjoon provozoval jen profesionální byznys a ne charitu. Nepotřeboval, aby ho zavřeli jen kvůli tomu, že se mu zželelo nějakého cizího kluka, co ho zoufale prosil o trochu perníku, protože k němu byl život zrovna krutý.

"Promiň, tohle nepůjde. Je mi líto," zavrtěl hlavou, "jak ses o mně vůbec dozvěděl?" Jestli někdo žvanil nesprávným osobám, osobně dotyčného uškrtí. U takových lidí je možnost, že ho prásknou vysoká. Nechtěl si tohohle Taehyunga někam bezmyšlenkovitě zaškatulkovat, ale měl rád opatrnost.

Taehyung ztěžka polkl, nečekal, že se ho na to bude ptát. Váhavě zmuchlal kus košile mezi prsty, než k blondýnovi zvedl ztěžklý pohled.

"Já… Od kamaráda," hlesl, "říkal, že… je na tebe spoleh." Zněl zdrceně. Namjoon předpokládal, že to mělo co dočinění s tím kamarádem. Kdoví; jestli na tom byl podobně jako on, pravděpodobně už podlehl. Bylo to svinstvo. Věděl to a uvědomoval si to. Ale tahle fáze byla už dávno za ním…

"Je mi líto. Nemůžu ti dát nic zadarmo, myslím, že tohle už znáš," zakroutil znovu hlavou a nenásilně navedl hocha zpátky ke dveřím. Na chvíli se zastavil; ten hlodavý pocit v hrudi mu nechtěl dát pokoj. Cítil se pak jako slaboch. A to už bylo co říct, když se jednalo o naprosto cizího kluka.

"Poslouchej, místo toho, aby ses tu akorát shazoval, co se takhle radši sebrat, hm?" začal jemně, zatímco jej objímal kolem útlých ramen, "můžu ti sehnat pomoc." Namjoon nedával podobné nabídky často. Nemínil se plést do životů ostatních, motat je nebo nedejbože přemlouvat. Ale tenhle Kim Taehyung vypadal jako někdo, kdo o to víceméně prosil; kdo natahoval ruku slepě vpřed po čemkoli, čeho by se mohl zachytit. Možná, že droga nebyla vůbec jeho zájem, možná, že to byla už jen poslední možnost.

Taehyung se zamračil, než se mu pohled zamlžil slzami a v další chvíli se zostuzeně tiskl k Namjoonovi. Tváří smáčel jeho krk, zatímco ho s těžkými otřesy zoufale objímal. Již zesláblé nohy povolily demonstrativně v kolenou, a tak jej musel Namjoon zachytit, aby je Taehyung nestáhl oba k zemi.

"Hej, hej… Šššš," konejšil chlapce tlumeným hlasem a pomalu ho vedl ke starému koženému gauči, "udělám ti horkou čokoládu a všechno mi řekneš, dobře?" Pomalu se zvedl od plačícího Taehyunga s krabičkou kapesníčků a v provizorní kuchyňce vytáhl velký hrnek na slíbenou čokoládu.

23. kapitola || 25. kapitola
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tomiko Natsuki Tomiko Natsuki | Web | 14. dubna 2017 v 1:15 | Reagovat

Ja, ako to povedať. Mám silný pocit, že sa stane ešte niečo naozaj zle. Tiež sa vôbec nečudujem, že ho ďalej ani Yoongi nevypočul.
Bože, už len predstava Taehyunga v takom stave, ma dosť boli...a mám chuť plakať.

Samozrejme ako vždy som hltala všetky slova a som zvedavá na další diel :)

2 Kim Lula Kim Lula | Web | 14. dubna 2017 v 11:02 | Reagovat

Tato kapitola mnou několikrát třískla o stěnu - poněkud tvrdě a dost to bolí a chce se mi brečet a všechno to uňuňat nebo tomu dát facku. Nebo obojí. Přemýšlím, jestli jsem jen retardovaná, nebo to se mnou dělá ten cyklus, že ze mě vycházejí tak podivné... ehm. Pazvuky. Každopádně z malého uplakaného Taeho jsem málem umřela, chudinka malá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama