jack off — k.taehyung

20. listopadu 2016 v 23:14 | voskii |  jack off



"Hyung! Taehyungie!" S cuknutím jsem se otočil za hlasem. Svůj nadšený pohled na mne upíral pár oříškových očí. Světlé jemné vlásky mu padaly do výhledu, ale jemu to nevadilo. Nikdy mu to nevadilo. Byl poloslepý. Viděl jen obrysy, stíny a jen velmi malou škálu barev. Co po tom, jestli mu do očí padala nezastřižená ofina.

"Sungho," vydechl jsem překvapeně, dlaní automaticky cuchajíc blonďatou čupřinu. Odložil jsem svůj kabát na háček a tenisky nedbale skopl k botníku. Sjel jsem ho pohledem; okamžitě jsem se zalkl. To dítě v rukou drželo nůž, proboha. Okamžitě jsem si k němu klekl a dlaněmi jej uchopil za paže.

"Co to máš?" Snažil jsem se zůstat v klidu. Nechtěl jsem na něj zbytečně křičet, už takhle stačilo, že si ho každou chvíli dobírala matka. Chtěl jsem zůstat tím, ke komu mohl kdykoli přijít a vyplakat se mu na rameno; ne aby ode mě utíkal.

Sungho se usmál, oči v rozkošných půlměsících. Nadšeně máchl rukou, ve které nemotorně třímal velký kuchyňský nůž.

"Dělám ti večeři, hyung!" Mlčky jsem si skousl ret. Bublal ve mně vztek. Kde byla matka? Proč na něj nedohlížela? Co kdyby si ublížil?! Usmál jsem se.

"Oh? Opravdu? Ukaž, podíváme se, jak jsi šikovný," pohladil jsem ho po hlavě a nůž mu opatrně vyňal z ruky. Se smíchem přikývl a prsty mi omotal kolem zápěstí. Po matce ani stopy. Jako vždycky.

▬▬▬▬

"Tae, já… Já už nemůžu." Byl na tom hůř. Hůř než posledně. Opatrně jsem si ho stáhl do náruče. Hoseok se mi okamžitě zachumlal do hrudi, horké slzy prosakovaly slabou látku mikiny. Vzlykal, lapal po dechu, omlouval se a já nevěděl, co dělat. S konejšivými slovy jsem ho hladil po zádech, nos zabořený v černé změti vlasů. Voněl po mýdlu a krvi.

"Můžeš… Můžeš zůstat tady," pronesl jsem tiše. Hoseokův stisk zesílil, mokrá skvrna od slz tvořila na jinak světlé mikině tmavý flek. Pomalu ke mně zvedl tvář, mokré řasy slepené k sobě, koukal na mě zlomený a zoufalý. Chvíli to vypadalo, že přikývne, že bude souhlasit. Nakonec ale zavrtěl hlavou, pravý koutek ve smutném úšklebku.

"Přišel by si pro mě. A máma… Ne, to by nešlo," vydechl slabě a zase se na mě tiše položil. Mlčky jsem si hrál s jeho vlasy. Bolelo to, Jung Hoseok mi lámal srdce. Zůstali jsme tak dlouho. Uvolnil se, začal tiše oddechovat. Usnul.

"Možná, že mám řešení," zamumlal jsem pak do ticha.

"Nechci ti ale zničit život kompletně."
▬▬▬▬

Zaklepání. Neslyšel jsem to, měl jsem sluchátka. Až když se mezi dveřmi objevil pruh světla, vyňal jsem si jedno sluchátko z ucha.

"... Hyung?" ozvalo se váhavě. Okamžitě jsem se posadil a zvedl deku. Sungho za sebou zavřel a rychlým cupitáním se vyškrábal ke mně. Schoulil se do klubíčka, přikryl jsem nás, dlaní automaticky hladíc Sungha ve vlasech. Plakal. Nepotřeboval jsem vysvětlení. Plakal, jen když šlo o matku. Pravděpodobně přitáhla s dalším chlapem.

"Víš… Nemusíš to poslouchat," zamumlal jsem a palcem mu setřel horké slzy. Sungho popotáhnul a přitulil se blíž.

"Hyung... Přijde si pro mě táta někdy?" Tiše jsem si povzdechl. Neznal jsem ani svého otce, jak jsem měl vysvětlit malému klukovi, že ten jeho byl ještě k tomu všemu cizinec, který o něm pravděpodobně ani nevěděl?

Beze slov jsem ho políbil na čelo a strčil mu volné sluchátko do ucha.

▬▬▬▬

"Co tady děláš?! Nemáš být dneska náhodou na tom pohř-" Hoseok sklapl, jakmile si mě prohlédl. Oči podlité krví, nudle spolu se slzami mi tekly všude. Tentokrát jsem to byl já, kdo se mu choulil v náručí, lapal po dechu a omlouval se. Hoseok mě líbal do vlasů, na spánek, nos, konejšivě mi šeptal do ucha… Ten den jsem domů nedošel. Příliš sjetý na to, abych vůbec dokázal opustit Hoseokovu postel.
▬▬▬▬

S žiletkou v ruce jsem nepřítomně zíral před sebe. Neměl jsem ani ponětí, o co jsem se snažil. Zápěstí potřísněné krví se mi chvělo, nohy slábly, v hlavě prázdno až na jedno jméno. Oči mě pálily, ale slzy už netekly. Už ani na pláč jsem neměl sílu. Chtělo se mi spát. Zavřít oči; všechno se zdálo být hned jednodušší. Dech se zpomaloval, bušení srdce v líných intervalech… Konečně jsem měl možnost říct mu, že se omlouvám. Že ty tabletky na stole nebyly léky na bolavé bříško. Že kdyby si jich nevzal tolik, protože to tak bolelo, mohl by ještě žít. Oba bychom mohli.

"Do prdele, Tae…"
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tomiko Natsuki Tomiko Natsuki | E-mail | Web | 28. listopadu 2016 v 9:53 | Reagovat

Ja neviem čo k tomu napísať. Chce sa mi plakať..... Chcela som tu dať nejaky zmysluplný komentár, ale proste neviem ako opísať svoje pocity z tejto časti. Iba asi, že by som k nemu chcela este jeden jeho špeciál

2 Ami Ami | 5. prosince 2016 v 7:52 | Reagovat

Ale noo, ja plakam, moje babinko Tae prečo mu to robíš? Chudáčik malínký :c hodilo by sa k tejto backstory ešte nejaké pokračovanie na Taeho, teším sa na pokračovanie.

3 Reita Reita | Web | 8. prosince 2016 v 21:20 | Reagovat

T_T to chce pokračko !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama