smrtka

27. října 2016 v 19:50 | voskii |  bangtan boys

bangtan // nammin // angst // drogy
927 w


Poloprázdným parkovištěm se neslo netrpělivé klapání podrážky o mokrý asfalt. Snad už po desáté si odhrnoval rukáv slabé šusťákové bundy, aby se ujistil, že se vteřinová ručička na drahých hodinkách posunula jen o dalších třicet sekund. Už tu měl být. Táhlo na devátou, tma padla už dávno. Nevěděl, proč na něj vůbec čekal. Jindy odcházel při pětiminutovém zpoždění, jen bůh věděl, proč tu dneska šaškoval o dalších dvacet minut déle. Za ty blbé dvě stovky mu to přece ani nestálo…

S dlouhým výdechem tvořícím stoupající obláčky páry se rozhlédl kolem. Mimo pár aut a hloučku holubů bylo parkoviště zcela opuštěné. Mlha, která začala pomalu halit vše kolem, znemožnila všemu živému dohlédnout dál jak na pár metrů. Zimomřivě se otřásl, studený vítr hladce profoukl pod slabou bundu. Soulské podzimní večery nebyly příjemné. Obvykle se v takovém počasí poflakoval jen u řeky Han, nejlépe pak doma; spálený na gauči se starým fotoalbem v klíně.

V mlze se něco hnulo. Postava. Parkovištěm se ozval dusot kroků těžkých bot a za další moment se před ním vynořila drobná postava chlapce. Nedůvěřivě si ho prohlížel. Byl skoro o hlavu menší, černá ofina v chladných malinkých očích. Po zádech mu přeběhl mráz. Chlapec na něj upřeně zíral, než si krátce odkašlal.

"Kim Namjoon?" zeptal se nonšalantně se zlehka nakloněnou hlavou. Působil uvolněně, ale jeho neoklamal. Všiml si chlapcova ostražitého pohledu v očích a ztuhlých paží s rukama zastrčenýma v kapsách rozepnuté kožené bundy. Pobaveně se uchechtl.

"Min Yoongi?" napodobil jeho tón a gesto. Vypadal mladičce. Kdyby si měl tipnout, dal by mu nanejvýš patnáct. Ignoroval záchvěv nostalgie, který se jako na truc usadil v jeho hrudi, když si vzpomněl na den, kdy podobně jako nyní poznal jeho. Taky to začalo takhle nevinně. Tehdy se však necítil blbě, když prodával dětem.

"Kolik ti vlastně je, kiddo? Nejsi na takový věci ještě malej?" neodpustil si poznámku. Chlapcův výraz se však nezměnil, nehnul ani brvou. Jen když otevřel pusu, aby promluvil, přejel si přes spodní ret iritovaně jazykem.

"Takže máš? Netáhl jsem se sem, abychom si povídali," odsekl a se zašátráním v kapse podal blondýnovi zmuchlanou bankovku. Namjoon přešel chlapcovu drzou poznámku a peníze zastrčil do džínsů.

"Tady máš svůj gram, příště na tebe už nečekám, kluku," varoval ho a z vnitřní kapsy bundy vyňal plastový pytlíček s usušenou rostlinkou. Černovlasý chlapec si obsah pečlivě prohlédl, než ruku s pytlíčkem vrazil zpátky do koženky. S tichým díky a zamumlaným "jemidvacettři" se pak otočil na podpatku a jako stín zmizel v objetí mlhy, jež natolik zhoustla, že by si cestu domů mohl prokrájet.

Namjoon si povzdechl. Dvacet tři… Takže nakonec byl starší než on sám. To ho uklidňovalo - neprodal dítěti, mohl usnout s čistým svědomím. To, že právě podpořil další možný zničený život… To neviděl. Nechtěl. Ztratil by pak právo chodit mu na hrob.

Jenže… On už tam stejně nechodil. Tak proč se stále snažil udržet si tvář? Byl sobec. Nechtěl se cítit špatně, nechtěl cítit vinu. Sami se pro to rozhodli. A kdybych jim to nedal já, je plno dalších… Chabá slova útěchy, na nichž lpěl víc, než na svém svědomí se stávala jeho mantrou.

Ta slova si opakoval pořád dokola, i když za dalších patnáct minut přeskakoval napůl zbořenou zeď hřbitova. Procházel se po štěrkované cestě lemované hroby, mezi rty nezapálená cigareta. Šel pomalu, neměl důvod spěchat; věděl, že na něj bude čekat. Trpělivě a tiše. Přesně tak, jak ho spatřil naposledy. V slabém světle veřejných toalet s kšiltovkou vraženou do tváře a jehlou trčící z drobné paže. I tehdy byl nádherný. Dodnes si vybavoval jeho dětské tělo, naaranžované vedle špinavého záchodu s naprosto uvolněným pohledem. Jakoby čekal na to, až ho najde, až si pro něj přijde - oči pyšně upřené vpřed. Možná to nechtěl ukončit, možná se chtěl jen vysvobodit.

A Namjoon chápal. Dřív by tato dvě slova označil za identická, ale chlapec, jemuž táhlo sotva na patnáct ho donutil pochopit. Přehodnotit a poučit. Chlapec mu děkoval. Nepotřeboval žádný vzkaz, stačil mu jen jeden pohled do vyhaslých očí, aby věděl.

Smrtka. To společně se jménem chlapce si tehdy nechal vytetovat na spodní stranu zápěstí. Sledoval, jak se mu jehla s černým inkoustem nemilosrdně zabodává do slabé kůže. Mokré cestičky v šlépějích slz, Kim Namjoon se cítil pokořen. Poprvé ve svém životě. Trvalo až příliš dlouho než se sám sobě dokázal opět postavit čelem.

Zastavil se, pronikavé křupání štěrku utichlo. Stál před malým náhrobkem. Část hřbitova určena dětem v něm pokaždé vyvolala zcela odlišné pocity. Nechal se zahalit tísní, jíž mu tma a hřbitov propůjčily v šetrném gestu husté mlhy a s nezapálenou cigaretou četl matný nápis na zašlém mramoru.

Park Jimin
13.10.1995 - 12.3.2009

"Už je to nějaký čas, hm?" zachraptěl do ticha. Celou tu dobu… Nebylo třeba více slov. Svoje poslední myšlenky si předali již tehdy. Na chvíli zatoužil opět spatřit ty oči naplněné pyšností vepsané v hlubokých tůních vděku. Moc dobře si vybavoval den, kdy mu prodal poprvé. Celá situace se podobala dnešnímu večeru. Park Jimin byl ale něčím výjimečným, když se mu posléze nasáčkoval do party a sebevědomě prohlásil, že se nikdy nenechá stáhnout dolů. Že mu tráva pomáhá, že ho to drží nad vodou.

Neuběhl ani rok a Park Jimin se předávkoval heroinem.

S jemným třasem si vytáhl rukáv bundy. Slabě to zašustilo, nocí se ozval tikot hodinek, Kim Namjoon si palcem hladil zápěstí. Hladká kůže zdobená černým inkoustem, jenž i ve tmě zářil jako čerstvě vypálená rána jej nechala utopit se ve vlně slaných slz a přiškrceného nářku. S úderem nedalekých kostelních hodin pak duše zlomeného chlapce přestala hledat světlo.

Park Jimin byl vysvobozen. Teď byla řada na něm.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kim Lula Kim Lula | Web | 27. října 2016 v 20:31 | Reagovat

Cítím se velmi neschopně pokaždé, když přečtu něco _takového_. Mám chuť tě shodit z útesu, abys věděla (což je šifra pro: miluju tě) (jen kdyby náhodou). Nemám na to slov, opět jsem to četla úplně... úplně. Omlouvám se, pokud můj komentář nedává smysl, pořád mi stoupá teplota, takže... No každopádně. Obdivuju tě, že takto píšeš, protože já ve tvém věku (odhaduji jen přibližně dle poznámky o gymnáziu v profilu) psala fakt otřesně, a jestli budeš v psaní pokračovat... _prosím_ nepřestávej psát...! Měla bych přestat plácat, že... Tak. Um. Dobrou noc?

2 Hotaru Hotaru | Web | 27. října 2016 v 20:48 | Reagovat

Začnu zlehka. Ten cover je úžasný. Možná za to může moje láska k té fotce, netuším. Ale velmi mi imponuje ta jednoduchost.
Snad ani netuším, co ti k té povídce napsat, zase jsi mě zastihla nepřipravenou a velmi podle mě bodla přímo do srdce. Bolelo to, za ně za všechny. Ale napsané to bylo moc krásně. Nikdy se nebudu schopná nabažit toho, jak si s povídkou umíš pohrát, kolik do ní dáváš. A jaké krásno potom vznikne.
Moc děkuju, že píšeš.

3 Ami Ami | 28. října 2016 v 22:34 | Reagovat

Strašne moc sa mi to páčilo a to ja angsty nemusím, hlavne ak sa tam niečo stane môjmu jiminiemu, ale toto bolo skvelé. U každej poviedky ti pomaly píšem ako moc zbožňujem tvoju tvorbu a teraz to budem tvrdiť zas. Milujem tvoj štýl písania, to ako vo mne dokážes vzbudiť všetky pocity ktoré zažívajú postavy a všetko čo mi spôsobujú tvoje poviedky, nemám slov. Ďakujem za tvoju tvorbu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama