jack off — kapitola 14

1. října 2016 v 23:25 | voskii |  jack off
co bych vám tak řekla... miluju vás? (TεT) jsem vděčná za každou reakci, vážně. komentáře mě vždycky zahřejou na správných místech a já vím, že ne všechno, co udělám končí katastrofou. (což je dost často.) takže děkuji za váš zájem. ଘ(੭ˊ꒳ˋ)੭✧



Jung Hoseok nebyl závislý. Tak znělo jeho motto. Přemýšlel, proč si ho už dávno někam nevyvěsil, byl na něj hrdý. Jenže pak by čelil dotěrným otázkám a upřímně, ať už byl jakýkoli, nestál o zbytečnou pozornost. A tak to nechal být. Stačilo, když si to opakoval v hlavě. Ačkoli ne vždy to fungovalo. A Min Yoongi vypadal tak... chutně. Určitě by si dokázal zvyknout na nový způsob dávkování. Na novou drogu.

S pobavenou jiskrou v očích sledoval chlapce před sebou. Mlčel. Slov ale stejně nebylo třeba, jeho zaskočený pohled mluvil za vše. Díky červeným tvářím chvíli vypadal, že se po něm vrhne a podřízne mu hrdlo, Hoseok se připravil na ránu. K jeho štěstí se ale Yoongi ani nepohnul. Dával mu tedy zelenou? Hoseok neváhal, ve vteřině měl drobné tělo uvězněné mezi pažemi. Div jej nepoložil až na lopatky, Yoongi se celý načepýřil.

"C-Co si myslíš, že děláš?"

"Připravuju tě."

"Na co?"

"Na to video, srdíčko."

"Slez ze mě."

"Tak se na sebe podívej," zapředl Hoseok medovým hlasem, když se o jeho hruď zapřely dvě porcelánové tlapky. "Celý se klepeš, musí ti být zima, hm?" sklonil se nad starším tak, že mu dýchal svým horkým dechem do tváře. "Já tě zahřeju."

Yoongiho svíral nepříjemný pocit v břiše. Měl chuť Hoseoka odstrčit, jenže svaly jakoby mu ochably. Když se snažil svým rádoby tvrdým pohledem vzdorovat Hoseokovým kakaovým očím, nechal své ruce zase pomalu klesnout. Vryl si však do paměti ten zvláštní pocit bušícího srdce přímo pod dlaněmi. Chtěl si sáhnout na svou hruď, jestli ucítí to samé, jestli mu bude bušit srdce stejně uklidňujícím tempem. Odpověď znal ale i bez toho. Nebude. Už teď totiž cítil, jak se ten protivný sval snažil vyskočit ven.

"Myslím to vážně," vydechl, zakrývaje paniku v hlase. Nejen, že jeho matka byla doma, ale to hlavní a pro Min Yoongiho nejdůležitější - osobní prostor. Jeho bublina byla ošklivě poškozena, téměř zničena. Hoseok měl své koleno vtěsnané mezi jeho stehny, ruce zapřené o matraci vedle jeho hlavy a tvář blízko natolik, že mohl cítit peprmintový dech smíchaný s tím svým. Hladový pohled v tmavých očích posílal po chlapcově páteři mráz plný vzrušení a frustrace. Motal mu hlavu, nutil jeho tep ke skokům až k obloze. Jenže Min Yoongi nikdy nebyl příliš sportovní typ.

Nerad se potil, vždycky se zadýchal příliš brzy, druhou půlku kolečka radši odchodil; jeho výkony byly žalostné. Nikdy nezažil, aby se proti němu jeho vlastní tělo tolik bouřilo.

"Já taky, seš ledovější než celá tvoje povaha," neubránil se Hoseok slabému smíchu. V Yoongim hrklo; vážně si o něm myslel tohle? A mysleli si to o něm i ostatní? Ne že by tím byl nějak zvlášť znepokojen, vždyť ani lidi neměl rád, jen...

"Ale se mnou se můžeš uvolnit, víš?" nepřestával se na něj mladší usmívat a prohlížet si jeho tvář. Ať můžu ostatním vyprávět, jak se mi podvolil samotný Ledový princ. Chvíle, která nastala těsně po tom, donutila Yoongiho srdce vynechat úder. Pro změnu. Však těch stereotypů bylo také dost. Překvapeně vydechl do oněch měkkých rtů, které si ještě pamatoval z rána. Jenže tentokrát polibek nebyl váhavý ani nijak něžný. Yoongi se cítil lapen. Jako ten nebohý kapr, kterému uvízl háček v tlamičce.

Hoseok byl sice atraktivní jako žížala, která na háčku sváděla všechny dravce kolem, jenže ty vzápětí proměnila v oběti, když se zpod ní vynořila cesta na smrt v podobě ostrého háčku. Yoongi momentálně návnadu teprve ochutnával.

Hoseokovy rty se proti němu zkušeně pohnuly; věznily a pouštěly; hladily a laskaly; nutily světlovlasého k jemným výdechům. Hravě sály jeho spodní ret, zatímco se chlapec samým zmatením nechal položit kompletně na záda. Nyní ho objímaly dvě velké dlaně - jedna jej laskala ve vlasech, druhá si ho majetnicky přidržovala za studenou paži, jíž ještě před chvíli halila kožená bunda.

Lem trička lehce odkrýval i kousek světlého bříška, které bylo zanedlouho zalehnuto druhým tělem. Yoongi byl v pasti. Dobrou zprávou však bylo, že mu tělem proudila láva místo krve. Jeho duše se hladově sápala po plamenech, jež představoval černovlasý mladík. Už se netřásl chladem. Už se mohl třást jen vzrušením.

Hoseokův útok se začal stávat náruživějším, když poprvé polaskal Yoongiho třešňové polštářky jazykem. Chtěl jen ochutnat; pohladit a nevylekat. Jenže když starší chlapec zmateně pootevřel pusinku v němém svolení, neodolal. Zkušeně se jal prozkoumat nové území, zatímco se prsty konejšivě hrabal v chlapcových jemných vlasech. Yoongi zvláčněl, kompletně se oddal novému pocitu, když se mu v podbřišku bez varování rozletělo hejno motýlků. Ty potvory musely obletět celou jeho páteř, nechaje uniknout tichý sten, překvapený zůstal jak on, tak i samotný ďábel, jenž započal tanec s jeho jazykem.

Jak mohl být někdo tak sladký, tak rozkošný? Hoseok chtěl znát odpověď. Yoongi byl jako kočka pohozená na ulici; tvářil se chladně, utíkal, nikoho nepotřeboval... Až dokud jste se ho nesnažili ochočit vonící kapsičkou a hřejivým pohlazením. Přesně takový Min Yoongi byl. Ačkoli si nebyl jistý, zda bylo správné cítit nutkání pokořit kočku z ulice; chtěl něco víc. Chtěl pokořit lva. Záleželo však na tom, zda ho dokáže v chlapci probudit.

Neubránil se letmému úsměvu, když se jeho sladká koala snažila do polibku zapojit. Poznal, že byl nezkušený, ze všeho, co udělal, sálala nejistota a jakási neohrabanost. Bylo to roztomilé, Hoseok se rozplýval.

Min Yoongi nevěděl, kam zmizelo jeho , neměl ani tušení, co se to s ním dělo. A nemínil si nad tím zrovna nijak lámat hlavu. Ten pocit, ta blízkost, váha druhého těla, ty velké teplé dlaně laskající volnou kůži; všechno bylo tak příjemné a intenzivní. Yoongi dočista zapomněl, kdo Jung Hoseok vlastně ve skutečnosti byl.

"Pomalu, šmoulo," zamumlal Hoseok mezi polibky, když ucítil, jak se Yoongiho hebké tlapky snažily vyhrnout bílou košili. Cítil, jak pod ním starší ztuhl; procitl.

Sakra.

"S-Slez ze mě," vydechl Yoongi okamžitě, když ho Hoseok zastavil. Pohled stočil do strany a dlaně přitiskl k tělu. "Tak dělej," zavrčel, když se nic nedělo a pod mladším se zavrtěl. Hoseok naň jen zaskočeně zíral. Proč? Yoongi cítil, jak mu červeň barví líce a pohled plní slzy, které se snažil z hrdosti zamrkat.

Za chvíli se ozvalo letmé zaklepání, Hoseok se stačil jen taktak z chlapce zvednout, když se dveře otevřely. "Yoongi, nemáte hlad?" Paní Min sledovala chlapce na posteli s pozvednutým obočím. Yoongi si odkašlal, prsty ve vlasech, snažíc se upravit rozcuchané pramínky růžové. "N-Ne, jsme v pohodě."

Očividně.

▬▬▬▬

"Prostě mi napište nějaký prášky."

"Ale to Vás nevyléčí, to víte."

"Jo, ale sama vidíte, že tohle nemá cenu." Alespoň mě otupí natolik, abych něco cítil.

"V minulosti se Vám žádné léky neosvědčily, na to jste snad zapomněl?"

"Jsem snad čistej už dost dlouho, ne? Prostě mi něco předepište, doktorko. Prosím."

Mladá žena s odbarvenými vlasy si mladíka prohlížela skrz obroučky černých brýlí. Nelíbilo se jí, jak druhý ztrácel naději. Bolelo ji u srdce, takový mladý život...

"A co Váš přítel? Stále jste mi o něm vyprávěl, stalo se snad něco?" zeptala se klidným hlasem. Nechtěla chlapce nijak vyděsit, znechutit... Myslela, že by se mu do očí mohla vrátit ta obvyklá jiskra, která v něm vášnivě plápolala, když mluvil o tom chlapci.

Nyní však jeho čokoládové oči zely prázdnotou.

"Nevím. Je mi to fuk."

Ach, jak litoval, že se tím svinstvem tam venku nechal stáhnout až na samé dno. Až sem. Kéž by tu žiletku odhodil hned, jakmile jej to napadlo... Kéž by si dal jen další lajnu spolu s Hoseokem, na všechno by zapomněli, jako vždycky. Pak by se vrátil zpátky domů, velikým obloukem by obešel svojí matku a nějak by se snažil přečkat do dalšího dne. Do chvíle, kdy by se zase viděl s Hoseokem. S Hoseokem mu totiž bylo nejlíp. S ním se cítil jako by opravdu žil...

"S tímto přístupem Vám budu muset sepsat novou zprávu. To chcete, Taehyungu?"

Chlapec si prsty prohrábl kaštanovou ofinu spolu s hořkým uchechtnutím.

"A co to změní?"

"Až dodneška se Vám blýskalo na lepší dny. Mohli vás už brzy pustit, ale nemyslím si, že to teď bude možné."

"To mi teda řekněte... kam by mě pustili? Nikoho nemám, doktorko. Žil bych pod mostem."

Žena si chlapce znovu mlčky prohlédla. Co o něm mohla na místě říct a to si s ním nemusela ani povídat - byl naštvaný. A určitě to mělo co dočinění s tím černovlasým chlapcem.

"Všechno Vám samozřejmě zajistíme, o to se nemusíte bát. Navíc si jsem jistá, že by Vám Váš přítel určitě nabídl střechu nad hlavou."

"Můžete o něm přestat mluvit, prosím? Řekl jsem, že mě nezajímá."

Já ho nezajímám.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hotaru Hotaru | Web | 1. října 2016 v 23:54 | Reagovat

Abys věděla, začínám tu mít dilema. Nejsem si jistá, jestli tě mám uctívat a postavit ti nějakou sochu... a nebo tě něčím bacit.
Ta povídka je pořád lepší! Jak to děláš?! Začínám tu dostávat z každé kapitoly nepěkné stavy. Jsi satan, fakt. Chceš nám ublížit. Ale děláš to naprosto dokonale, takže směle pokračuj.
Děkuju za kapitolu, byla opět skvělá.
(A dělej něco s tím Taehyungem, štveš mě.)

2 Kim Lula Kim Lula | Web | 2. října 2016 v 0:50 | Reagovat

Tuhle můj syn o komentář nahoru by ti mohl vyprávět těch vlídných slov plných lásky, kterými jsem tě časovala dobrých deset minut poté, co jsem toto tu přečetla. Tím chci samozřejmě říct všechno, co ti už sdělil můj potomek, akorát to stihla dřív, zatímco jsem nadávala...

3 Ante Ante | E-mail | Web | 2. října 2016 v 1:29 | Reagovat

Kakaovým očím - jakože spala jsem 15 hodin, takže se chovám malinko (hodně) divně a tahle fráze mě donutila říct něco ve smyslu - "Ale já kakao nepiju" - dobře, neměla bych začínat svoje komentáře takovým bullshitem, ale já vím, že ty mi to (snad) odpustíš.

"Jako ten nebohý kapr, kterému uvízl háček v tlamičce." - tak tahle věta... jakože je docela pozdě, v domě spí lidi a já mám co dělat, abych se nesmála nahlas. Tak aspoň brečím, že ano.

Tolik přirovnání ze kterých sem umírala a pak to takhle useknout. TO SE DĚLÁ?! NE. NE MĚ. TOHLE PROSTĚ NE.

A ten konec... ale notak... Q.Q Jsem moc citlivá osoba (i když to tak nevypadá) tak proč mě takhle...? Q.Q

4 Choi Miu Choi Miu | 2. října 2016 v 11:50 | Reagovat

Víš, je opravdu ošklivé dělat svým čtenářům tohle. Uznávám, že by bylo brzy na to, aby Hoseok dotáhl do konce to, co začal, ale už jen to, že vůbec něco začal, bylo od tebe... No... Na jednu stranu tě za to miluju a na druhou stranu tě za to nesnáším. ._. Jsem lehce nerozhodná osoba, no což. (sun)

Taehyung. T.T Moje malé. T.T Že ho v tomhle stavu nenecháš, že ne? Že ne? ŽE NE?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama