jack off — 17. kapitola

30. října 2016 v 16:55 | voskii |  jack off



S jemným třasem v rukou si váhavě vsypal pár tabletek do dlaně. S očima podlitýma krví váhavě opětoval pohled zrcadlu. Přál si, aby na něj kluk na druhé straně tak nezíral. V hrdle mu zabublal slabý smích, ach jak bláhově si v tu chvíli připadal. Zatáhl za kohoutek, z baterie se okamžitě vyřinula ledová voda. Ohnul se, přetrhl oční kontakt s odrazem a ústa si nechal zaplnit proudem vody. Zapomněl polknout. Zakuckal se, tabletky v ruce zachrastily.

Byl hloupý. A k smíchu. Zatímco jedům nadšeně otevíral náruč a zval je, aby ho pomalu zabíjeli, lékům, jež měly další trápení alespoň zpomalit, se bránil. Jsi hlupák, Kim Taehyungu.

Dlaň s antidepresivy si přiložil k ústům, oči přimknuté k poloprázdné lahvičce. S horkým výdechem do dlaně pak rozpojil rty a léky si vložil na jazyk. Nepotahované tabletky okamžitě roznesly hořkou pachuť po celých ústech, Taehyung se zašklebil. Musel se chytat za hlavu sám nad sebou. Pervitin šňupal jako starej feťák, ale prášky nespolkne.

Pamatoval si, jak mu tabletky dřív půlila matka. Ani ne centimetrovou tabletku musel mít rozpůlenou, nejlépe pak rozdrcenou na lžíci s kapkou sladkého sirupu, který zamezil hořké pachuti. No... O pár let později drcenou směs užíval stále. Nosem.

Neměl čas přemýšlet nad perníkem, nebo nedejbože nad svou matkou. Jediné po čem toužil, bylo, aby antidepresiva zabrala a on si mohl jít v klidu zase lehnout. Anebo se jít projít. Jo, to znělo fajn, projít se… Sám. Kamkoli chtěl. Třeba po městě. Osvěžit si vzpomínky a... tak.

Byl to už měsíc, co byl doma. Poprvé po půl roce se mohl jít projít ven sám a vrátit se kdykoli chtěl. Žádné vycházky, žádné kontroly… Byl zase svobodný. Svobodný a čistý. Když si ta slova po nocích šeptal do ticha v doprovodu hekání svojí matky, znělo to krásně. Možná… Opravdu jen možná z něj byl zase na chviličku starý dobrý Kim Taehyung, chlapec s dětským úsměvem na rtech a bezstarostností kolující v žilách. Kim Taehyung, který se nestyděl za své jméno, který miloval svou matku a mladšího bratra, který neměl ani ponětí o zkaženosti světa kolem.

Přál si vrátit se do doby, kdy žil jen ve své růžové bublince. Kde mu nikdo neubližoval, kde mohl milovat bez zábran a žít šťastně. Kde mohl mít rád sám sebe.

Najednou mu bylo do pláče. Mohlo být jen něco kolem šesté večer, když nad parkem padlo šero. Procházel se známou cestou mezi stromy, neosekaná tráva ho šimrala na odhalených kotnících. Nechtěl přemýšlet, přebytečnost myšlenek mu nikdy nedělala dobře. Ostatně proto skončil tak jak skončil. Zlomený na psychiatrii. Dokonce přišel i o něho. Smazal ho ze svého života. Podobně jako smazal ten bratrův…

Nejistě se zastavil před vysokou bránou na konci parku. Nově natřená zeď, nahoře obložená červenými taškami, které tam musely být položeny teprve nedávno, se tyčila po boku brány jako vojsko střežící klid uvnitř.

S polknutím se zadíval mezi mříže brány. Několik stovek náhrobních kamenů na něj zíralo s mírem a tichem. Uvnitř však cítil jen pláč. Smutný i šťastný. Zvali ho, líbezný hlas šveholil mezi stromy s vlídnými slovy. Skoro by stiskl kovovou kliku, kdyby se mu k uším nedostal hlas jeho malého bratra. Zrádce! Slabochu! křičel na něj.

Taehyung se vmžiku otočil, oči rozevřené dokořán v panice. Srdce mu bušilo silně do hrudi, co ho to vůbec napadlo?! Zastyděl se. Měl na sebe vztek. Hlasů v hlavě už měl dost, nepotřeboval slyšet další. Potřeboval jen silnější dávku antidepresiv. Všechny myšlenky zapudil, nesměl se nechat zviklat. Co ho to na sezeních učili? Zhluboka dýchat? Počítat do deseti? Uklidnit se.

To jde těžko, když se o vás pokouší panický záchvat. S třasem v rukou rychle vytáhl svůj starý telefon. Prstem přejel přes rozbitý displej, jeho oči na vteřinu spočinuly na jejich společné fotce. První kapka dopadla na usmívající se tvář, než vyťukal známou sérii čísel.

Číslo ale nikdy nevytočil.

▬▬▬

Min Yoongimu začínala pomalu docházet trpělivost. Jeho jedinou obranou byl jeho obličej. Věčně naštvaný výraz bylo to jediné, co drželo všechny ty dotěrné trosky dál od něj. Dokonce ani Namjoon s ním nechtěl mít nic společného. Byl na sebe hrdý. Jestli to od něho drželo pozornost dál, nevadilo mu, když ze sebe udělal ještě většího mrzouta. A ztroskotance. Nevadí, stejně nikdy netoužil po popularitě.

"Takže spolu chodíte?"

Oh…

"Ne?"

"Aha."

Okamžitě hodil po Jiminovi ošklivý pohled. Jako jediný se ho na to ptal stále dokola, kdykoli se na něj Jung Hoseok na chodbě jen podíval. Ostatně se ho na to ptal téměř každý. Když ne slovem, viděl jim to na očích. Přesně o tohle jsem se neprosil. Začala se o něj pokoušet zoufalost. Zdálo se, že Hoseok s ním měl ale jiné plány.

Žvanil. Až moc.

"Radši mi řekni ty… Co máš s tím prvákem? Hm?" ušklíbl se na mladšího vědoucně. Jimin překvapeně pootevřel pusu, než ji rychle zase zavřel. Zrudl.

"Já? Nic, co bych… Co bych s ním měl asi jako mít…" vysoukal ze sebe, pohled upřený k zemi. To že o něm předtím Yoongimu básnil na rameni… Na to nějak zapomněl. Jenže Yoongi do něj viděl. Jako vždy. Znal ho až moc dobře.

"Nelži. Myslíš, že jsem slepej? Vidím ty tvoje pohledy," drcl do něj Yoongi ramenem. Ne, že by do Jimina chtěl zbytečně šťourat, když o tom očividně nechtěl mluvit, ale dokonale to odvracelo pozornost od něho a Hoseoka. Chlapec si povzdechl a s ošíváním se rozhlédl kolem. Seděli u skřínek jako vždycky o velkou přestávku.

"Jeon Jungkook," zabrblal rychle. Yoongi měl co dělat, aby jeho slova pochytil. No jasně, došlo mu, když si vybavil vysokého kluka se šprtsky zastrkanou košilí a narovnaným límečkem. Moc dobře si pamatoval na ten jeho pohled, když do sebe s mladším narazili. Nelíbil se mu.

"Spíš s ním?" Jimin k němu zvedl hlavu, tvářil se, jako kdyby ho uhodilo. Yoongimu to stačilo. Pobaveně vytáhl jeden koutek do úšklebku.

"Jasně, že spolu spíte… Jiminie, kdo by to do tebe řekl," řekl provokativně nahlas. Jimin se k němu okamžitě nahnul, dlaň natisknutá přes ústa. Znovu se rozhlédl. Vypadal rozkošně - rudý a vyplašený. Yoongiho okamžitě píchlo v hrudi, když si všiml chlapcových skelných očí. Dlaň na ústech olízl, načež ji Jimin s hlasitým "hyung, fuj!" dal pryč.

"Promiň," zamumlal pak a Jimina objal kolem ramen. Sice v něm všechno křičelo, aby se tolik nepřibližoval, ale bylo mu chlapce líto. Jeho vztah s Jungkookem asi nebyl to, co si přál, přestože nechtěl nic víc. Oranžovovlasý jen zavrtěl hlavou.

Po zbytek dne o Jungkookovi nepadlo ani slovo.

▬▬▬

"Hoseok? Jung Hoseok?"

"Netvař se tak překvapeně."

"Snažil jsem se."

"Tak máš, nebo ne?"

"Ty mi asi nevykouříš, co?"

Černovlasý chlapec se znechuceně zašklebil, než se protáhl kolem Namjoona a s grácií uložil svůj zadek na koženou židli. Namjoon si povzdechl. Věděl, že bude lepší, když mladšího chlapce nebude provokovat. Moc dobře věděl o něm a Yoongim. A o videích. Co by se asi stalo, kdyby si Hoseoka znepřátelil? Přinejmenším myšlenka to byla zajímavá.

"Jak se má Kookie? Dlouho jsem ho tu neviděl," prohodil mimo řeč, když se vydal zpátky do místnosti. Hoseok se krátce zasmál. Namjoon si však všiml, jak mu ztvrdly rysy ve tváři. Asi uhodil hřebíček na hlavičku.

"Neříkej mi, že ti dělal děvku jenom on," zavrtěl mladší hlavou nevěřícně. Namjoon to nekomentoval. Nebylo v jeho zájmu rozhádat se s někým, kdo byl jeho pravidelným příjmem peněz. Mlčky Hoseoka obešel do druhé místnosti, jejíž vchod kryl dlouhý závěs. Se zašustěním pak hodil po chlapci malý neprůhledný pytlíček. Hoseok se ušklíbl a z kapsy vytáhl bankovku, kterou s krátkým zaváháním položil na stůl.

"Díky, Joone, věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout," zavrkal a s úsměvem odtančil ke dveřím.

"Pozdravuj Yoongiho."

"Budu, je to zlatíčko." Víc než to.


komu: Min♥Yoongi
▬ Co děláš po škole, srdíčko? ♥ Stavím se.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hotaru Hotaru | Web | 30. října 2016 v 17:58 | Reagovat

Já už ani nevím, co k tomu dál říct. Zase mě to rozbrečelo, už to nějak přestávám zvládat, haha.
Nic horšího, než další dokonalou kapitolu, jsem ale ostatně nečekala. Strašně se mi to líbí a jsem z toho celá napjatá. Vůbec netuším, jak by to mohlo jít dál a co zamýšlíš, což se mi líbí.
Aaah, jsem z toho fakt hotová, co mi to děláš, ty satane.
Děkuju moc, že to píšeš. Je to opravdu jeden z nejlepších cyklů, co jsem za poslední dobu četla. Netrpělivě čekám na další kapitolu.

2 Ami Ami | 30. října 2016 v 18:27 | Reagovat

Ja vlastne nechápem ako si dokázala z tej šťastnej guličky urobiť takú trosku. Chudácik taehyungie, normálne až sa mi chce plakať keď čítam niečo s ním.
Stále som zvedavá ako sa to porieši medzi jiminiem a kookiem. A moc sa teším na ďalšiu epizódu, na hoseoka a yoongiho~ vďaka za dielik, love u.

3 Kim Lula Kim Lula | Web | 4. listopadu 2016 v 19:30 | Reagovat

Opravdu moc děkuju za to, že píšeš.

4 Kami Kami | Web | 6. listopadu 2016 v 20:14 | Reagovat

Když mi tak jako týden zpětně dojde, že jsem zapomněla napsat komentář.
Je to dokonalá povídka, celkově. Dokonce se orientuju v postavách, což se mi u podobných věcí nestává. K tomuto konkrétnímu dílu... pořád jsem ti neodpustila, jak se to vyvinulo s Taehyungem (!!!!!!), ale byla jsem nadšená a celkově mi dělá problém psát smysluplné věty, protože kdybych dala průchod emocím, jsou tu jen nesmyslná seskupení písmen.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama