jack off — 15. kapitola

15. října 2016 v 20:55 | voskii |  jack off
Řekněme, že se mi to mírně vymklo z rukou. Nicméně škola byla hektická a dál to znáte. Každopádně nová kapitola je konečně tady, tak si ji, prosím, užijte. ✿♥‿♥✿



Kim Seokjin byl romantik. Navždy ztracen mezi realitou a sny, tužbami... Nebyl však s to si to přiznat. Preventivně nad tím radši ani nepřemýšlel, byť si v sobě budoval vlastní svět, nehledal v sobě nic víc než ryzí lásku ke svému chlapci. Jestli byla nešťastná? V životě romantika byla nešťastná láska vodou a chlebem. Bylo to jeho území, jeho království, jeho svět. Jeho realita. A když Jung Hoseok přišel na jeho malé tajemství a drze se mu vnutil se svou nabídkou, nedokázal říct ne. Zamiloval se. A jestliže měl možnost chlapce vlastnit, který blázen by odmítl? Kim Seokjin tedy ne. Chtěl být totiž alespoň jednou šťastný.

Jenže pocit štěstí měl velmi daleko od toho, co cítil nyní. Jungkook byl pryč.

"Kookie, prosím, zavolej mi nazpátek. Nebo mi aspoň odepiš!" Tohle byla už tak sedmá hlasová schránka. Zatímco si k uchu tisknul svůj mobilní telefon, v druhé drtil pramínky mokrých vlasů. Tohle děcko... Proč musí bejt tak tvrdohlavej? odfrknul si v duchu, když přístroj hrubě odhazoval na postel. Měli se spolu dívat na film, dokonce ho nechal vybrat. Měl vařit, zatímco chlapec by si hrál na xboxu a bombardoval ho otázkami "kdy už bude jídlo, hyung?". Pak by se mu Jungkook unaveně stočil na posteli do klubíčka a až by usnul, přitáhl by si ho do náruče. Ráno by mu udělal snídani do postele, vybral mu oblečení do školy, vyfotili by se, fotku by si nastavil jako tapetu a spolu by odešli do školy.

Perfektní, že?

Jenže nesplnitelné. Seokjin si to mohl maximálně jen představovat. Bylo mu úzko, když si uvědomil, že neměl absolutně žádný přehled o tom, co Jeon Jungkook zrovna dělal.

▬▬▬▬

Když se Park Jimin v neděli odpoledne nenudil u Yoongiho na posteli, nudil se doma. A poslední dobou se to dělo čím dál častěji. Vlastně se to pomalu stávalo jeho pravidelnou víkendovou činností. Nudit se a zabíjet čas depresí. Jedna z mála věcí, co mu opravdu šla. Seokjin ho totiž denně bombardoval výsměšnými a varovnými zprávami, které se netýkaly nikoho jiného než Jungkooka. A Jimin se nemohl sebrat a jít se vyplakat Yoongimu na rameno. A to hned z několika důvodů.

1) Yoongi o Jungkookovi nevěděl, znal ho jen z vyprávění a bez patřičných detailů
2) Neplakali si na rameno
3) Yoongi se poslední dobou choval divně (a Jimin na něj byl pořád trochu naštvaný)
4) Celá ta věc s Jungkookem mu vlastně byla přeci jedno

Jiminův stav se pomalu rovnal mrtvole v rozkladu. Když si obarvil vlasy na oranžovou, myslel si, že tím započne novou etapu svého chabého středoškolského života. A samozřejmě, že si už dávno přiznal, že k podobným nápadům bylo potřeba dostatek naivity, leč přeci jen se aspoň pokusil. Když už nic.

Návštěva u Namjoona... Měl z toho smíšené pocity. Doteď měl v živé paměti obraz vysokého blondýna s bílou tyčkou od lízátka ležérně visící z koutku, zatímco ho starostlivě skenoval pronikavým pohledem. Jeho slova, která se snažila neznít tak ustaraně jak se tvářil, se z něho akorát snažila tahat informace.

"Hyung, je mi fajn, vážně. Prostě mě to zajímá, řekneš mi to?"

"Minnie..."

"Nejsem žádná krysa od Disneyho. Hyung, prosím."

Povzdech.

Rozporuplné názory se mísily jejich diskuzí namísto odpovědí. A Jimin měl pocit, že to Namjoon dělal schválně. A když Kim Namjoon udělal něco podobného, Jimin věděl, že to byla jedna z těch frází jako například: "je to pro tvoje dobro, protože tě mám rád a jsem tvůj zodpovědný hyung".

Kecy.

Namjoon byl zodpovědný za hodně věcí, ale zodpovědnost jako taková bylo spíš antonymum Kim Namjoona. V překladu to tedy znamenalo něco jako "rád bych ti to řekl, ale stojí za tím až moc průserů". A průsery Namjoonova typu byly spíš postapokalyptické katastrofy. Ale dobře, Jimin byl schopen Namjoonovi uznat to, že ve výsledku konal pro dobro všech. Občas přemýšlel, jak moc hluboký smysl existence jeho oblíbeného hyunga měl. Bylo smutné, že o Namjoonovi vlastně ani moc nevěděl, byť patřil mezi to málo blízkých kamarádů, co měl společně s Yoongim.

Dumal by dál, nebýt vyrušen domovním zvonkem. Napadlo ho, že se třeba konečně Yoongs odhodlal a donesl za ním ten svůj líný zadek a drzou pusu spolu s omluvou a Jiminovo oblíbenou čokoládou. Jenže omyl. Park Jimin zase jednou doplatil na svou naivitu.

Všechno se stalo moc rychle, Jiminův mozek nestihl situaci plně pojmout. Překvapeně hekl, když se jeho lopatky hrubě setkaly s tvrdou zdí za sebou. Přišpendlen mezi stěnou a tělem, zíral útočníkovi vyděšeně do tváře.

"Počk-" Zbytek slova se mu podařilo už jen nějak dohuhlat v objetí dvou nahořklých rtů.

"Líbej mě," zněl pak prostý rozkaz. Prosba. Zoufalost a potřeba byly v chlapcově tónu téměř hmatatelné. Prsty křečovitě zaklesnuté v oranžových vlasech, zpocené dlaně tisknoucí tváře, Jimin trhaně vydechl, když mu došlo, co po něm žádal. Pohled zabodnul do dvou párů skelných očí. Hleděly naň s vášní, tak beznadějnou a hledající něco, co už dávno nebylo. Všiml si toho plamenu, jenž se změnil v hranici, když k němu váhavě zvedl ruku a motýlím dotykem jej konečky prstů pohladil po zarudlé líci.

Je pořád stejně krásný.

"Co tady děláš, Kookie?" hlesl přiškrceně, když se chlapec do jeho dlaně vděčně opřel. Jako divoké zvíře zkrotlé něhou. Jeho veliké tmavé oči byly pořád stejné, pořád mu připomínaly oči srnce; stejně tak čisté a ryzí.

"Vem si mě," potřebuju tě. Nesnažil se skrývat emoce, jediné, na čem mu nyní záleželo, byl on. Potřeboval ho, chtěl ho. Jedině tak se může vykoupit.

"Cože?" vyhrkl Jimin překvapeně, hlas minimálně o dvě oktávy výš, "Ale já... nikdy... Kookie, co se stalo?" Jimin byl zmatený. Ještě před chvílí ležel v posteli a teď měl co dělat, aby se mu v náručí nezhroutil Jeon Jungkook. Chlapec, který mu zlomil srdce. Chlapec, který měl být už jen minulostí. Byla tohle snad jen nějaká hra? Navedl snad chlapce Seokjin? Aby Jiminovi ublížil ještě víc?

Jungkook zavrtěl hlavou, čokoládová ofina se mu svezla do očí. "Na tom nezáleží, prostě... prostě tě teď potřebuju."

"Udělal ti něco? Ublížil ti?! Kookie, podívej se mi do očí a řekni mi, co ti provedl," pobídl jej starší pevně. Nemohl se teď litovat, ne když ho Jungkook žádal o pomoc. "Přísahám, jestli ti ten magor něco udělal..."

"N-Nic mi není," uklidnil rozhořčeného chlapce Jungkook jemně a povolil stisk, jímž mu až doteď tiskl hlavu a tváře. "Hyung je... doma. Můžeme se o něm přestat bavit?" zamumlal tlumeným hlasem a čelem se opřel o Jiminovo. Starší si odfrkl, ale ustoupil. Tajil se mu dech, když ho objal opar náhlé blízkosti. Tak známý a přece cizí.

"Jungkoo-"

"Ne, ticho" zašeptal a rezignujícího Jimina políbil. Ne hladově a prudce, nýbrž pomalu a s citem. Nelapil, netrýznil - jen hladil a připomínal. Jimin mu tentokrát neměl kam utéct. Ne jako minule, když ho opilý líbal u Seokjina doma. Spustil pomalu ruce dolů, aby si staršího chlapce přitáhl blíž za boky a zároveň tak prohloubil polibek.

Jimin roztřeseně vydechl, když se od něj chlapcovy rty sotva oddálily, když jej ve váhavé souhře líbaly. Nebyly tak jemné, jak si pamatoval. Byly rozpraskané s nahořklou pachutí. A přeci jen pod jejich dotykem tál a vláčněl pod teplem chlapcových velkých dlaní. Ani nostalgie tentokrát nezkazila tento moment. Byl to úplně nový pocit.

"Kookie, počkej... Co to... Co to děláš?" zeptal se slabě, když se najednou ocitl v chlapcově náruči. Nesl ho, jakoby nic nevážil. Jungkook neodpověděl. Jen pohled se mu změnil. Už nevypadal tak zoufale, tak zlomeně, jeho oči zářily něhou a chtíčem.

Jiminovo tělo bylo pomalu položeno na matraci. Zmatený chlapec si vjel prsty do ofiny, jež mu bránila ve výhledu, a s otázkou v očích skenoval Jungkooka před sebou.

"Už mě nebaví být hračka." Jimin nerozuměl. O čem to mluvil? Proč se na něj díval tím pohledem? Pořád to bolelo, pořád se cítil nejistý, i když uplynulo tolik času. "Tvůj kamarád Namjoon," začal mladší tiše, "Seokjin... Hoseok." Jungkook zavrtěl hlavou. Poslední jméno doslova vyplivl. Dělalo se mu mdlo, jen na svého nevlastního bratra pomyslel. To všechno bylo jen díky němu. A nedonutil trpět jen jeho, trpěl hlavně Jimin. Osoba, která si nic z toho nezasloužila.

Ale Jungkook už neměl strach. Nyní měl proti Hoseokovi zbraň a mohl zaútočit kdykoli jen chtěl. Mohl ho zničit. Nejdřív ale musel vyléčit toho, komu bylo ublíženo nejvíc.

"Uvolni se, hyung," broukl chlapci do rtů, když opět masíroval jeho plné polštářky se sladkým malinovým povlakem polibky. Věděl, jak moc citlivý Jimin byl. Jak moc miloval všechny ty přísliby a sladká slůvka, jak si užíval, když se staral o to, jak se cítil. S Jiminem jste se mohli spojit pouze duševně. A to na něm Jeon Jungkook miloval nejvíc.

Cítil, jak se pod ním chlapec nerozhodně zavrtěl a když se do něj váhavě zaklesl rukama a přitáhl si ho blíž, polaskal jej přívětivě jazykem po konturách rtů. Věděl, že mu Jimin nebude odporovat, byl submisivní ve všem, k čemu se jeho partner uchýlil. Hrála v tom především důvěra, Jungkook byl proto překvapený, když chlapec poslušně pootevřel pusinku a nechal ho, aby se s ní pomazlil. Nepamatoval si, kdy naposledy byl tak něžný, tak vlídný a milující.

"Jiminie," zavrněl, když mu vkládal polibky na čelist, "chyběl jsem ti?" Výdech, tak váhavý a čistý jej zahřál ve vlasech, když cítil Jiminovo dětské dlaně jak jej hladí, skoro až konejšivě, po šíji. Bral to jako odpověď. Řeč těla vážila pokaždé víc než slova.

Z čelisti se pomalu přesunul ke krku. Stále si pamatoval chlapcovo citlivé místečko těsně pod pravým lalůčkem. Nenechal se tedy překvapit, když se zpod něj ozvalo slabé zasténání. Cítil, jak pomalu lámal ledy, jak ničil a připomínal. Ignoroval prudký záchvěv v hrudi a mokrými cestičkami pokračoval až k lemu Jiminova trička.

"Smím?" vydechl, když k němu zvedl tvář a mateřsky jej políbil na růžovou líc. Jimin sklopil pohled, sledoval Jungkookovy štíhlé prsty jak jej konejšivě hladí po vyčuhující klíční kosti. Bylo to uklidňující a známé. Lhal by, kdyby řekl, že nechtěl víc.

Slabě přikývl.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Choi Miu Choi Miu | 15. října 2016 v 21:44 | Reagovat

Poslední tři dny stalkuju tuhle rubriku a lomcoval mnou pocit abstinence, zoufalství a beznaděje. *Trošku přehrává. Trošililinku.* Každopádně... ANO! KONEČNĚ! ANO! ANO! *Poskakuje jak veverka po pokoji.*

JiKook. Miluju ten shipp. Strašně moc. Neuvěřitelně. A v téhle povídce snad ještě víc, jestli to vůbec jde. *padla* I když na druhou stranu, chudák Jin. Co se jeho týče, mám jakousi rozdvojenou osobnost. ._.

Těším se na další díl! Teď můžu jít spokojeně spinkat. I když mi tu chybí Yoongi s Hobim. Ale přežiju. Asi. :-D

2 Hotaru Hotaru | Web | 15. října 2016 v 23:42 | Reagovat

To nejsou slzy, to je pot!
Co mi to děláš? T3T Já už ani dál nevím, jaké z toho mám pocity. Začíná mi z nich být smutno. Úplně jsi mi rozhodila veškeré emoce, to se nedělá. (Ale směle v tom pokračuj.)
Takhle kapitola byla zatím snad nejlepší. Já vážně... nevím. Bylo to naprosto perfektní. Miluju tvojí hru s češtinou, je to nádherné. A ten příběh... já to asi radši nebudu komentovat. Fakt, nejsou to slzy, potí se mi oči. (To lego platí.)
Děkuju moc za to, že ten cyklus píšeš. Takhle hrozně si s mými emocemi dlouho nikdo nehrál. Vážně jsem ti vděčná, protože takhle moc se mi dlouho nic nelíbilo.

3 Kim Lula Kim Lula | Web | 16. října 2016 v 0:11 | Reagovat

Ty! Vnuk! Co mi to děláš jako?! Toto se dělá babičce?! Já už su stará, toto nono dobré na moje srdce?! Cítím se senilně, rozpadají se mi oči a něco mi z nich teče. Nejspíš mozek, protože ho tato kapitola rozmixovala. Velmi pěkně děkuju. Ale vážně. Tato kapitola byla neskutečná, myslím, že jsem u ní umřela a pak opět vstala z mrtvých, abych ti k tomu mohla něco napsat. Především to, že jsem strašně vděčná za všechno, co napíšeš, protože je to poklad. Umíš to, a umíš to perfektně, a já myslela, že takoví lidé už ani neexistují. Veškeré mé estetické buňky jsou v extázi, když vidím, že je tu někdo, kdo umí do textu vložit něco víc. Je to úchvatné, opravdu. Jsem nadšená.

4 Kami Kami | Web | 21. října 2016 v 19:31 | Reagovat

Tak jo. Nečtu povídky. A už vůbec ne cykly. Už asi dva roky. Až nějak na doporučení tady osoby výše (která o tvých o tvých povídkách básní minimálně třikrát do týdne) jsem skončila tady… Říkám si, přečtu si jen kousek. Jenom jednu kapitolu. Dobře, dvě. Takže jsem to zhltla všechno najednou a… kde je pokračování…??!?!!!?!?!?!?!?!! Um…?!?!?!!!!! Obzvlášť tito dva mi velice přirostli k srdci a teď jsou spolu a je to takhle useklé, to se dělá nebohým čtenářům?!?? Ehm, dobře, půjdu umírat jinam. Nenápadně čekat na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama