aesthetic — ch02

16. října 2016 v 21:46 | voskii |  aesthetic

Ano, od první kapitoly uběhl měsíc. Není se ale třeba bát, další tu bude o mnoho dříve, slibuji. (*ꈍ꒳ꈍ*)



Blonďatá ofina ve dvou černých solničkách, Mark seděl před velikým nástěnným zrcadlem schoulený v klubíčku. Plakal. Když ho propustili z nemocnice po několika dnech pozorování a ujistili se, že vše v pořádku zvládne, zjistil, že vlastně nemá kam jít. Rodiče zasvěcovat nechtěl, považoval to za zbytečnost. Věděl, že jeho matka by to snášela špatně. Už takhle na tom nebyla psychicky nejlépe. A co víc, bylo mu řečeno, že vzpomínky se mu vrátí. Časem. Nebylo tedy třeba zbytečně plašit. Co si ale nepřiznával, bylo, že se bál.

Bál se, a když mu nesympatický mladý doktor prozradil, že jeho opatrovník, tedy osoba za něj zodpovědná v případě bezvědomí a neschopnosti vlastního rozhodnutí, je jeho partner, upřímně se zhrozil. Ne proto, že se muž patrně nespletl a neřekl partnerka, nýbrž proto, že si takovou osobu jen ztěžka vybavoval.

Retrográdní amnézie. Tak zněla jeho diagnóza, aneb porucha dlouhodobé paměti. Mark si nepamatoval nic, co se stalo předtím, než se probudil v nemocničním lůžku. A jak se taková amnézie léčila? V podstatě nijak. A to ho zneklidňovalo nejvíc. Přičtěte k tomu pokus o sebevraždu a dostanete situaci, v níž se nyní nacházel. Neplakali byste?


"Je to trapný," zavrtěl jsem sebou a mezi prsty stiskl několik pramínků havraní. Jinyoung mi zrovna hrubě sál kůži na krku. Ale to bylo v pořádku. Jinyoung nikdy nebyl na jemné zacházení. To se stávalo zpravidla jen po sexu, kdy ze sebe vybil všechnu energii. "No tak, rád se ti dívám do očí, když už mám tu možnost," zamumlal, než stiskl můj ušní lalůček mezi zuby.

"Od toho jsme si pořídili to zrcadlo, ne?" popíchl jsem ho a dlaněmi jsem nedočkavě přejížděl po hladké kůži jeho boků. Jen jsme se provokovali, Jinyoung se však rozhodl, že mě zalehne a celou horní část mého těla zasype tmavými modřinkami. Dovolil jsem mu to. Jako vždycky. I když jsem věděl, že kdybych cokoli řekl, Jinyoung by se bez váhání přizpůsobil. Jenže já měl rád, když si dělal, co chtěl... Ve dne mohl působit uhlazeně, vážně anebo vlídně, ale když chtěl, uměl ukázat rohy. A v takové podobě jsem ho měl nejradši.

"To sice jo, ale v tom případě se koukat můžu jen já, když ty máš zavázaný oči, vzpomínáš?" připomněl mi naše pravidla a na vteřinu ke mně zvedl tvář se škodolibým úšklebkem. Věnoval jsem mu uražený pohled a za zátylek si ho přitáhl do polibku. Něžnosti jsem si odpustil, jednoduše jsem vsál jeho spodní ret a skousl. Neuniklo mi bolestné zasyčení a zaťaté nehty, jimiž mne laskal ve vlasech.

"No tak maličký, nech tatínka, ať tě povozí na koníčkovi," zavrčel netrpělivě a nechal mě slíznout mu krev z poraněného rtu.


Místností se ozvalo jemné zaklepání. Mark sebou škubnul a rychle si otřel slzy do rukávu šedivé mikiny. Dveře se pomalu otevřely, chlapce okamžitě udeřila vůně lesních plodů a vanilky. Jemná, známá vůně v něm vyvolala pocit bezpečí. Naposledy popotáhl, než pomalu zvedl zraky k vysokému černovlasému muži. Park Jinyoung. Tak znělo jeho jméno. Byl hezký. Markovi se líbily jeho jemné rysy v obličeji a způsob, jakým měl svou černou ofinu vyčesanou nahoru ke straně, tvořící elegantní vlnku. Pořád si pamatoval, jak jej tehdy v nemocnici div neudusil v pevném objetí. Od té doby se ho ani jednou nedotkl.

Hnědé oči rámované krátkými řasami na blondýna hleděly s jistou vlídností, světlé plné rty v náznaku úsměvu. Husté obočí dodávalo celému výrazu na jakési dramatičnosti. Mark se cítil nepříjemně. Tíha Jinyoungova pohledu byla intenzivní, stále a dokola. Jakoby v chlapci něco hledal, ale nemohl to najít.

"Proč sedíš na zemi? Prochladneš," domlouval mu hned ustaraně, v rukou třímaje dřevěný tác s dvěma hrnky čaje a roztomilou mističkou domácích sušenek.

"Marku, ty jsi... brečel?" zeptal se opatrně, když si všiml blondýnových červených, napuchlých očí. Prokrista! Chtěl tác okamžitě odhodit a chlapce si stáhnout do objetí. Chtěl ho uklidnit, šeptat mu vlídná slova a hladit ho ve vlasech. Pak by slíbal všechny Markovy horké slzy a osušil mu tvář měkkým ručníkem, vypraném v chlapcovo oblíbeném aviváži.

Blondýn okamžitě sklopil hlavu. "Ne, já... To je dobrý," snažil se Jinyounga uklidnit. Marně. Přesto se ho černovlasý nesnažil do ničeho nutit. Šel na něj pomalu, byl jako zraněné zvíře, o které se bylo třeba starat s velkou dávkou trpělivosti a něhy.

"Chceš o tom mluvit? Víš, že si se mnou můžeš kdykoli promluvit. Kdyby sis třeba na něco vzpomněl... Jsem tu pro tebe." Vždycky jsem byl. Věnoval Markovi úsměv, jímž se ho snažil ujistit, že všechno bude v pořádku. "Pojď, napij se trochu čaje, než to vystydne," pobídl chlapce poklepáním na postel, na jejíž noční stolek odložil tác s občerstvením. "Dojdu ti pro kapesníčky, hm?" usmál se pak povzbudivě a odešel z místnosti.


Klečel jsem před záchodovou mísou, prsty hluboko v krku. Netrvalo to dlouho, stačilo jen trochu podráždit kořen jazyka a právě snězená večeře v podobě tří kousků suši úspěšně opustila mé tělo. Mentální oslavy jsem přešel několikavteřinovým kašláním, zbytky zvratků jsem nedbale otřel do toaletního papíru a stop jsem se zbavil jediným stisknutím, kdy se ozval zvuk splachování. Se slabýma nohama jsem se malátně postavil a vodou z kohoutku si důkladně vypláchl ústa. Pro jistotu jsem si vyčistil zuby a do pusy strčil mentolovou žvýkačku.

Jinyoung nesměl nic poznat.


S nechutí si prohlížel obsah malé bílé porcelánové mističky. Čokoládové keksy ozdobené oříšky. Ne, děkuji. Mark si upil čaje, byl výborný. Zdálo se, že Jinyoung přesně věděl, kolik lžiček cukru přidat. Když se znovu ozvalo vrznutí dveří, narovnal se se stydlivým úsměvem.

"Děkuju za čaj... Chutná mi," pochválil černovlasého chlapce, který v rukou vítězoslavně nesl krabičku kapesníčků. Mark si všimnul prostého stříbrného prstenu, který objímal Jinyoungův levý prsteníček. Měl stejný. Dostal ho spolu s věcmi z nemocnice. Na ruku si jej však už znovu nenasadil. Byl to snad... svatební prstýnek? Ne. Prosím, ne.

Takovou věc... by si pamatoval. Že jo?!

Z Jinyounga vyšel nervózní smích. Mark okamžitě odtrhl pohled od prstenu a spěšně se napil z hrnku, aby zakryl své červené tváře.

"Pozor!"

Rána. Roztříštěný porcelán se rozlétl po celé podlaze. Horká tekutina se jako láva linula mezi střepy, zatímco Mark vyděšeně sledoval chlapce před sebou. Poslušně ze sebe nechal sundat politou mikinu. Mokrá kůže po celém břiše okamžitě zrudla a opařená nepříjemně pálila.

"Sakra, to neumíš pít?!" okřikl ho Jinyoung jako dítě a spěšně k němu natiskl několik kapesníčků. Hrubě ho zatahal za zápěstí a přitiskl je naň, načež vyběhl z pokoje. Blondýn se jen zmateně rozhlížel po spoušti, kterou se mu podařilo udělat. Nepamatoval si, jak se mu povedlo upustit hrnek na zem.

Jinyoung se za moment vrátil spolu s velikou mísou vlažnější, skoro studené vody a žínkou. "Lehni si," přikázal mu a s mísou si opatrně vylezl za ním, dávaje pozor, aby nešlápl do rozlitého čaje. Mark poslechl. Jako vždycky. Ucítil, jak mu mokrá žínka byla jemně položena na poraněnou pokožku s příjemným chladivým pocitem. Bolest pomalu ustupovala.


Povzdech. Nejistě jsem k němu zvedl pohled. Tvářil se znepokojeně, v očích nepatrná lítost. "Říkal jsem, že jsme měli použít radši tu látku. Takhle ti tam zůstanou jizvy." Znovu jsem sklopil hlavu, očima skenujíc svá zápěstí. Měl pravdu, dva viditelné krvavé kruhy nevypadaly vůbec dobře. Bolelo to. Ale tak to měl Jinyoung rád. A já měl rád Jinyounga.

"Pojď sem," povzdechl si znovu a za bok si mě přitáhl k sobě. Mateřsky mě políbil do vlasů a s rukou kolem pasu mne odvedl do koupelny. Posadil mě na vanu a z toaletní skřínky vyndal lékárničku. To znamenalo, že dalších pár dní budu muset nosit oblečení s dlouhým rukávem. Což nebyl až takový problém. Jen se mi bude špatně tančit.

"Tak mi," hleděl jsem na něj váhavě, "příště jenom zavaž oči." Jinyoung mi věnoval sladký úsměv, zatímco mi otíral krvavé šrámy mokrou žínkou. "Cokoli," ujistil mne pak a obě zápěstí odměnil polibkem.


Ten večer byl prvním, kdy neležel schoulený v posteli s pláčem. Namísto toho jej Jinyoung přemluvil, ať se s ním podívá na film. Vybral komedii, snad pro odlehčení atmosféry po tom, co mu tak vynadal. Pamatoval si, jak mu už v půlce filmu padala hlava. Dlouho však váhal, jestli to byl polštář anebo Jinyoungův klín. Voněl po vanilce.

kapitola 1 || kapitola 3
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kim Lula Kim Lula | Web | 16. října 2016 v 23:26 | Reagovat

Já mám pocit, že budu tuto povídku buď velmi nenávidět, nebo velmi milovat. Ještě jsem si ale nevybrala, na kterou stranu se přikloním, a tak momentálně jen velmi pláču a jsem nadšená. Miluju tě.

2 Mwahahaha Mwahahaha | 20. října 2016 v 13:54 | Reagovat

Kyaaaaa, to bylo naprosto dokonale 😍😍❤️ Zamilovala jsem si tuhle povídku x3 Jsem zvědavá co bude dal a těším se moc na další díl <3 :)).

3 Ami Ami | 29. října 2016 v 10:57 | Reagovat

Vôbec neviem čo si mám myslieť, no poviem ti že už teraz túto poviedku zbožňujem. Ďakujem~

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama