jack off — 12. kapitola

11. září 2016 v 2:19 | voskii |  jack off




Nedalo se říct, že by na zázraky nevěřil. Ani tehdy, kdy se cynicky vysmíval všem, již se se "zázrakem" konfrontovali. Jung Hoseok totiž věřil v něco vyššího. V sebe.

"Proč to ten pitomec nebere?" vrčel, když už poněkolikáté ťukal na zelené tlačítko u Seokjinova jména. Potřeboval, aby ho někdo odvezl a jediný, kdo mohl, na něj slušně kašlal. Netrpělivě podupával podrážkou o zem; Yoongi ho vyhodil. Samozřejmě že ho vyhodil, příjemným překvapením však bylo, že odešel se všemi orgány. Rozhodně ale nečekal reakci, které se mu dostalo. Min Yoongi byl vždy ten nedosažitelný. Stačil jediný pohled.

Hoseok měl dvě teorie: Min Yoongi jako Slunce; přesto že jste ho mohli vidět a cítit, byl příliš daleko. Dokonce i v případě že jste si cestu našli, neostýchal se poslat vás do hlubin zatracení jako hloupého Ikara, jenž nedbal na slova svého otce. Druhá teorie byla však pravým opakem, přestože v něm příběh Ikara vyvolával touhu překonat světem daná pravidla. Druhá teorie totiž stála na základě kompletního přijmutí (a snad i lehké schizofrenie), kdy vás jeho lordstvo bralo za svou kategorii. Což byla pocta. Jelikož Hoseok v ní nebyl. A neexistovalo nic mezi. Buď jste byli odsouzeni k zatracení, anebo jste byli chlapcovým miláčkem.

Nicméně nechodilo to tak ve světě i normálně?

Hoseok zatřepal hlavou, filosofie nikdy nebyla jeho oblíbenou činností, přesto se často nachytal u podobných myšlenek. Co bylo nyní ale hlavní... Proč se Min Yoongi tvářil tak vyděšeně, když se od něj odtáhnul. Jakoby už nebyl dostatečně bledý, nebýt růžových vlasů Hoseok by si myslel, že právě políbil stěnu. Až na to, že tahle stěna měla rozkošné růžové rty, jež z nějakého důvodu chutnaly po třešních a oceli, které už jen od pohledu volaly po něžné výměně slin. Ovšem nebál by se polibek kdykoli prohloubit a hladově vyplenit Yoongiho dutinu ústní. K tomu se ale neodvážil. Zatím.

Pohled staršího chlapce pořád nemohl dostat z hlavy. Do tváře se mu dokonce vloudil i jeden z těch pitomých úsměvů, které byly doprovázeny abnormálním bušením srdce a motýlů v břiše při vzpomínce na třešňové polštářky polstrovanými samotným nebem. A nebylo to nic, co by Hoseok ve volném čase vyhledával. Kam tohle celé směřovalo? Nevěděl. Ale chtěl víc. Byla to totiž zábava.

Aby Yoongimu nekřivdil, musel uznat, že sílu měl. Aspoň co se strkání do hrudi a zad týkalo. Div mu nepřiskřípl patu, jak vášnivě za ním práskl dveřmi. Nikdy neviděl nikoho, kdo by měl takový švih. Přemýšlel, zda to trénoval, anebo to z něj vyšlo jednoduše přirozeně. Ten kluk měl totiž talent - a to ve více věcech. V Hoseokově hrudi žhnul malý plamínek vítězství; pocit speciálnosti. Vždycky se ptal, jestli byl Min Yoongi takový jaký se tvářil; vážný, odtažitý a věčně unavený životem. Někdo, kdo se vám nebál říct svůj názor, komu bylo jedno, kdo si co myslí. Bylo to cool. Ikonka bad boye.

Jenže když si vzpomněl (matně), jak ho dobrovolně nesl na zádech až k sobě domů, ošetřil mu ruku a dokonce ho nechal spát ve své posteli, aniž by ho skopnul na zem... Jak rozkošně mručel, když se ho snažil vytáhnout nahoru k sobě a hned se schoulil do klubíčka... Říkal totiž pravdu, když Yoongiho našel spát na podlaze. A i navzdory nebezpečně skelnému pohledu, který mu to ráno věnoval, mu dokonce udělal i snídani. (Kterou poslušně snědl, ačkoli se ukázalo, že z Yoongiho kuchař nebude. Nicméně v zástěře by mu to jistě slušelo. Kdyby pod ní byl nahý.)

Proto ten pocit vítězství. Měl možnost nahlédnout do soukromí jinak věčně nezainteresovaného Min Yoongiho. Sblížit se. Komu všemu se něco podobného povedlo? Kdo to dokázal? Min Yoongi si k sobě nikoho nepouštěl. Nikoho, kromě svého osobního mazlíčka Jimina a samotného Satana Kim Namjoona. A pochyboval, že aspoň jeden z nich měl tu možnost prozkoumat Yoongiho soukromí až do detailů. Už jen ta myšlenka jej nutila k úšklebku.

Kdo byl tedy nakonec vítězem?

Čtrnáct. Seokjin měl oficiálně čtrnáct zmeškaných hovorů. Jung Hoseok byl na sebe pyšný. Jeho trpělivost většinou končila po druhém pokusu, tak moc byl ztracený v myšlenkách. To proto ho tak bolely tváře? Pořád se usmíval. Tenhle pocit... Připomínalo mu to jeho oblíbené stavy, když si dal, ještě tehdy s Taehyungem. O samotě to nebylo takové jako s někým; jako s ním.

Ztěžka si povzdechl a najel do galerie. Skrytá složka s fotkami, na kterých byli jen oni dva... Udělalo se mu mdlo. Chtěl ho vidět, chtěl ho obejmout a říct mu, že brzy bude venku. Jenže po rozhovoru s jeho doktorkou... Proč byl život tak komplikovaný? Hlavně pro ty, kteří si to nezasloužili? Kim Taehyung byl jedním z nich. Ale svět; život; společnost... Nikdy to nebylo jednoduché. A Hoseok si jen nerad vzpomínal proč.


"Omlouvám se, ale pan Kim si vaše návštěvy dál nepřeje. Vymazal vás ze svého listu návštěvníků."

Hoseok na sestru zíral s otevřenou pusou. "...Prosím?" svraštil pak obočí zmateně. Jak jako nepřeje?? "Já... vím, že dneska není obvyklý den návštěv, ale..." rozhodil neurčitě rukama. Vždyť tu byl pomalu jako doma! A Taehyung byl jeho nejlepší přítel; nejbližší osoba. Tak jak se mohlo stát, že si Hoseoka vymazal z návštěv? Aniž by mu něco řekl? Jung Hoseok měl právě zlomené srdce. Cítil se ublížen, cítil se zrazen.

"Je mi líto," pokrčila sestra rameny a znovu se zadívala do Taehyungovy složky. Na chvíli se odmlčela, než s tichým mlasknutím projela očima drobná písmenka. "Víte, neměla bych vám to říkat," přimhouřila oči, když znovu zvedla pohled. "Pan Kim... se včera v noci necítil zrovna nejlépe. Označili to tu za panický záchvat, ale..." Sestra zavrtěla záporně hlavou. "Dnes ráno podal žádost o vaše odstranění. Taky mu přidali o sezení navíc."

Hoseok byl zmatený. Po včerejší schůzce s jeho doktorkou věděl, jak to s ním bylo - a že mu už bylo líp -, nicméně takový obrat nečekal. Bylo mu do pláče. Vždyť to kvůli němu se tu noc tak opil. Nesáhl po pervitinu, radši si koupil láhev vodky. Tak moc ctil Taehyungovo rozhodnutí; vlastní lež se tentokrát stala aspoň na chvíli pravdou.

"Prosím, pusťte mě za ním, musím s ním mluvit," naléhal na sestru. Tlak na prsou byl až příliš tíživý. Měl o něj strach; co když o něj nadobro přišel? To si nemohl dovolit. Ztratil by... Vlastně co?

Ne, ne, ne... Na to teď nemysli.

Pojítko k minulosti; k vzpomínkám na svého otce? Pojítko ke své "závislosti"? Nah, nebyl závislý. Bral jen... občas. Jen když byl malý Jungkookie tak hodný a vykouřil Namjoonovi. A byla jen škoda, že to nedělal každý den.

Sestřička si povzdechla. "Řeknu mu, že jste tu byl, ale akceptovat budu jen jeho rozhodnutí. Pokud řekne, že vás tu nechce, neuvidí vás." Pomalu přikývl. "Přijďte radši až zítra, mám pocit, že dneska má stejně sezení..."

Potřeboval dávku. Hned.


Fajn, musel najít Jungkooka. Poslal ho k Namjoonovi ještě ten den, než odešel na schůzku. Tudíž včera. Že ti ta abstinence vydržela. Hořce se ušklíbl, co oči nevidí, to srdce nebolí, ne? Taehyung nevěděl nic. Zřejmě ani to, co dělal - proč by si Hoseoka jinak odstraňoval? Byl tam mimo jeho matky napsaný jako jediný. A jako jediný za ním taky chodil. V čem byl tedy problém? Určitě to nedělal s čistou hlavou.

Byl naštvaný a zklamaný. Přesně jako tehdy, kdy s tím svinstvem začal. Proč se tedy nevrátit zpátky ke kořenům? Dávalo to jen smysl. S cvaknutím odemknul hlavní dveře, ani se neobtěžoval zouvat se a už vybíhal schody nahoru. Mikinu shodil někde po cestě na zem, bylo mu horko z toho, jak se hnal domů. Ignoroval kapičku potu, která mu sjížděla po zádech a bez zaklepání vešel do Jungkookova pokoje.

Mladší chlapec sebou vyděšeně trhnul a s hlasitým "do prdele" zaklapnul puštěný notebook. Hoseok se nepídil po tom, proč měl přes sebe přehozenou deku a proč jeho tepláky ležely pohozeny vedle postele, zatímco si za záda zběžně schovával krabičku kapesníčků.

"Neumíš klepat?!" ulevil si vztekle a přitáhl si deku blíž k tělu. Snažil se hlavně zakrýt svůj rozkrok. Celý rudý pak sledoval pobavený úšklebek v Hoseokově tváři, v srnčích očích příslib vraždy. "Mluv se mnou slušněji, jsem tvůj starší bratr," mlaskl Hoseok otráveně a automaticky se vydal k jeho stolu. "Kde to máš?" zeptal se jednoduše a otevřel několik šuplíků.

Jungkook polkl a nervózně se ošil. Cítil se značně nepříjemně. Už jen to, že od pasu dolů na sobě nic neměl, ho dělalo neklidným. Alespoň že šok z náhlé velkorysé návštěvy donutil jeho klín trošku ke klidu. "Nemám," broukl pak nevinně a opětoval Hoseokovi pohled. Věděl, že bude zle. Hoseok se mohl tvářit jakkoliv, ale v jádru to byla jenom odporná fetka. To mu stačilo.

"Namjoon neměl, nebo co?" naklonil zmateně hlavu. Nebylo časté, že by dealer neměl. Nebo se snad rozhodl, že už mu Jungkookovo cumlání nevyhovovalo? Dělal to snad špatně? Jungkook popojel pohledem do strany, rozmýšlel si, co řekne. "Nejsem ničí děvka, okej?"

Tak o to tu šlo? Kookiemu se nelíbila jeho práce? Hoseok se zasmál. Ironicky. "Je možný, že si to myslíš, ale sám dobře víš, jakou máme dohodu." Sebevědomí, kterým jeho nevlastní bratr oplýval Jungkooka vždycky udivovalo. Kde to všechno bral? Proč si byl se vším tak jistý? Jenže teď mám v šachu já tebe. "Dohoda padá." I ten jeho smích... Nesnášel ho.

"Padá? Kookie, co tím myslíš, hm?" Ignoroval mráz, který mu přeběhl po zádech, když se ho dotkla Hoseokova dlaň. Něžně ho hladila po tváři a prsty mu zastrkovala nezbedné pramínky vlasů za ucho. Z jeho tónu kapala medová jedovatost. Sladká, ale zabijácká. Tvář ho pálila ještě poté, co se od něj odtáhnul. Jakoby mu do ní vtiskla vlastní značku. Jungkook se zhluboka nadechnul. "Můžeš prosím tě vypadnout? Ať se můžu aspoň oblíknout?" odsekl pak chladně, rudá stále ve tváři. Neměl ani tušení, s čím přesně by měl vyrukovat. Měl mu rovnou říct o těch videích? Hoseok mu věnoval kyselý škleb, než se s grácií vydal z pokoje. Už takhle měl mizernou náladu, chtěl s ním snad Jungkook argumentovat o jejich dohodě? Nemohlo to počkat na jindy? Vše co chtěl byla jen jedna dávka...

▬▬▬▬

"Pořád nechápu, co po mně chceš, Minnie." Vysoký blondýn si již poněkolikáté projel prsty ofinu. S jahodovým lízátkem v ruce jemně podupával botou o dřevěnou podlahu svého studia a trpělivě čekal na vysvětlení. "A vůbec... Co to máš na hlavě? Nevyhodí tě za to ze školy?" ukázal lízátkem na jeho vlasy. Přírodně tmavý odstín nyní vystřídala sytá oranžová. Ne že by to vypadalo špatně, ale bylo zvláštní vidět na Jiminovi podobnou výstřednost.

Mladší chlapec si jen odfrkl. "Vím, že mi to sluší a ty to víš taky, takže moje vlasy nech na pokoji. Radši mi řekni to, co chci vědět." Namjoon zvedl ruce v obranném gestu, neubránil se však letmému úsměvu. Jimin uměl být... vášnivý, když chtěl, o tom žádná. Přesto působil tak roztomile a nerozvážně. "Zopakuj mi to. Pomalu," pobídnul jej znovu s lízátkem v puse.

"Kim Seokjin. Co o něm víš - myslím... Co všechno o něm víš." Jimin se snažil nenápadně naznačit, kam tím mířil. Zkrátka a jednoduše: Chtěl špínu. Namjoon mlčky přikyvoval, lízátko převalujíc líně po jazyku. "A proč se ptáš , smím-li vědět?" zeptal se nonšalantně po notné chvíli ticha s hlasitým "pop", jak drze zase vytáhl lízátko z pusy. Jimin si povzdechl. Jakoby to snad nebylo jasný.

"No tak, hyung! Prostě mi dej nějaký informace, stejně už všechno víš." Což byla pravda. Víceméně. Namjoon měl kontakty všude. Nedivil by se, kdyby věděl i to, jakou značku lubrikantu používal samotný starosta.

"Minnie... Nemůžu rozhazovat svoje cenný poznatky jen tak, vždyť to víš. Kdybych to tak dělal pořád, měl bych po práci." A po krku. Jimin se zatvářil ublíženě. Sakra ten kluk věděl, jak si hrát s city druhých! Namjoonův pohled zjihl - jeho slabost pro své dongsaengy byla lehce průstřelná. A Jimin střílel většinou ostrýma. Byl Namjoon slaboch? Možná. Ale jen a pouze pro své blízké. To jediné si byl schopen přiznat.

"Fajn," vydechl poraženecky. Trvalo přesně dvanáct sekund, než polevil. Tragický, Joone, tragický... Jiminovi se rozsvítily oči. "Ah, hyung, já věděl, že jsi nejlepší!" zatleskal nadšeně rukama a hladově čekal na všechno, co se mu Namjoon chystal prozradit. Musel toho zmetka dostat k zemi.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ante Ante | E-mail | Web | 11. září 2016 v 11:17 | Reagovat

Řekněme, že po přečtení tohohle hned tak po ránu nejsem až tak v prdeli (což jsem, že ano) - a tak se pokusím alespoň o trochu srozumitelný komentář.

'jak vášnivě za ním práskl dveřmi.' - well... mohli bychom si promluvit o tom, jak těžké je v plném domě po těhle slovech zůstat při smyslech a nerozesmát se smíchy...? Případně něco nezabít? Třeba Hoseoka?

...A pomalu přestávám chápat, jak můžeš být tak moc schopná ničit mi racionální myšlení. Tenhle cyklus od začátku až do konce sakra miluju. Ale tohle. Hoseok. SAKRA NOTAK TOHLE SE NEDĚLÁ.

Ke zbytku se už raději vyjadřovat nebudu...

2 Kim Lula Kim Lula | Web | 11. září 2016 v 12:04 | Reagovat

Jestli se někde po okolí tlumeně rozléhají tupé rány v pravidelných intervalech, ničemu se nediv, to jen jistý poměrně... psychicky nevyrovnaný kus tak jako trošku zoufalejším způsobem tříská hlavou do zdi vedle hlavy a intenzivně se snaží napodobit ono postižené "eotteoghae?!"

Fakt jeden z nejlepších cyklů, co s jsme za poslední dobu četla. A jsem strašně vděčná, že ses tu tak jako vyskytla.

A taky chci další díl.

Ale to nespěchá.

Já už stejně postiženější nebudu.

Haha.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama