aesthetic — ch.01

19. září 2016 v 18:54 | voskii |  aesthetic


kruci, na mě je takový (ne)spoleh! ráda bych vám konečně představila první kapitolu aesthetic! předpokládám, že jste viděli nový trailer a fotky [oh boy, i'm shook]... protože já jo. nedalo mi to a musela jsem to sem konečně hodit, cítím se blbě. ( ≧Д≦)
osobně je to pro mě osvěžující, ačkoli bangtany zbožňuji celým svým bytím, přeci jen mé základní pilíře patří i jiným umělcům, haha. a tyhle zlatíčka jsou sakra důležitým pilířem, takže... ano, nechala jsem se vcucnout tumblr a jeho markjin tagem. ZHŘEŠILA JSEM. omlouvám se, doufám, že si to užijete stejně jako mě to bavilo psát.
[já snad napíšu samostatný článek... ㅜㅜ]



"Marku, no tak... Jsou to tvoje narozeniny, sněz aspoň ten jeden kousek." Přede mnou ležel talířek s mile ozdobeným čokoládovým dortem. Míval jsem čokoládu rád, to jak se vždycky rozpustila na jazyku... Stisk na rameni zesílil, snažil se mě povzbudit. Pomalu jsem se natáhl po čisté vidličce položené na porcelánovém okraji talířku a neurčitě dloubl do nadýchané šlehačky. "Budeš mě kontrolovat?" otočil jsem se pak na něj s pozdviženým obočím. Znělo to útočněji, než jsem chtěl. On ale nevypadal, že by si mého tónu všiml - anebo spíš předstíral, že ho neslyšel. Jenom se na mě mlčky usmál a pokynul hlavou, abych pokračoval. Povzdechl jsem si a otočil se zpátky k zákusku.

Jakmile jsem spolkl až nechutně sladké sousto čokolády s jemným krémem, položil jsem vidličku zpátky na talířek. "Není to tak hrozný," zalhal jsem a slabě se usmál. Vypadal, že ze mě měl upřímnou radost, stačilo se na něj jen podívat. "Ah, vážně... Podívej se na sebe," povzdechl si pak, když se ke mně nakláněl a otíral mi pravý koutek palcem. Trochu jsem se začervenal, přísahal bych, že mi na tváři nic nezůstalo... "Všechno nejlepší, Marku. Miluju tě," zašeptal pak s úsměvem a políbil mě na čelo.


Ticho. Nic, co by mu bylo cizí. Jen otravný tikot hodinových ručiček kdesi na druhém konci místnosti rušil celou jeho podstatu. Kapky, které nepřetržitě bubnovaly o okap otevřeného okna, spustily svou demonstraci a přidaly se tak k tikotu nástěnných hodin.

Pomalu otevřel oči. První co spatřil, byla protější bíle natřená zeď. Prostý obrázek, který na ní visel v tlustém zlatém rámečku, představoval bující jaro s nepřeberným množstvím barevných květin. Přesný opak toho, co se dělo za oknem, když otočil hlavu. Stromy zbarvené do odstínů oranžové, červené, žluté a hnědé se pomalu zbavovaly listů pomocí chladného větru a nepřetržitého deště.

Tohle není můj pokoj.

Zmateně zamrkal a rozhlédl se kolem. Pravidelné pípání, které se neslo místností, patřilo přístroji po jeho pravačce, ze kterého vedlo několik trubiček. Stál tam taky vysoký stojan s infúzí, jejíž hadičku měl bezpečně zavedenou do ruky. Nemocnice? došlo mu okamžitě. Opatrně si vyňal dýchací hadičku z nosu a zhluboka se nadechl chladného vzduchu, který proudil dovnitř otevřenou ventilací. Proč byl tady? Jak dlouho byl mimo? A kdo byl sakra ten chlap, co ho držel za ruku?!

Na židli, která vypadala značně nepohodlně, seděl neznámý muž. Hlavu měl položenou na kraji matrace obličejem dolů, zatímco v dlani jemně svíral jeho ruku. Jak to, že si toho nevšiml? Po zádech mu přejel mráz. Okamžitě se vyškubl z jeho sevření a krátce si ruku prohlédl, než se otočil zpátky k cizinci. Zdálo se, že se mu ho podařilo probudit, když se ozvalo nespokojené zamručení a muž zvedl hlavu. Chvíli jen mžoural proti světlu, pak ale otočil tvář a překvapeně několik vteřin, což se zdálo jako celé století, zíral blonďatému chlapci do očí.

"M-Marku?" vypadlo z něj pak ochraptělým hlasem, když se narovnal a div se nezajíkl, když ho v dalším momentu sevřel v ocelovém objetí. "Marku! Marku!" opakoval stále dokola, dokud ho konečně nepustil a ztěžka nedopadl zpátky na židli. "Myslel jsem, že už se neprobudíš! Kde je doktor? Musím zavolat doktora!" Muž se zase postavil a udělal několik rychlých kroků ke dveřím, než se zase otočil a zamířil zpátky k posteli. Ve tváři měl výraz, jakoby tomu stále nemohl uvěřit a fascinovaně si prohlížel chlapce na lůžku. "Nechceš vodu? Není ti zima? Počkej, zavřu to okno..."

Blondýn černovlasého mladíka sledoval se zmateným výrazem ve tváři. Kdo to byl a odkud znal jeho jméno? Nejistě si skousl ret a slabě si odkašlal. "Um," odmlčel se, "promiňte ale... Kdo jste?" Jakoby se tím zastavil všechen čas na zemi, černovlasý ztuhl uprostřed pohybu. Všechno se stalo tak rychle a zmateně až Markovi připadalo, že se svět skutečně zastavil nebýt pokračujícího tikání hodin nad dveřmi nemocničního pokoje. Mužova ramena se uvolnila spolu se všemi svaly ve tváři. Pak se hořce uchechtl a prsty si prohrábl černou ofinu.

"Promiň, zajdu pro doktora," řekl pak tlumeně, a aniž by se na Marka podíval, rychle odešel.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ante Ante | E-mail | Web | 19. září 2016 v 21:44 | Reagovat

Jen taková ta vtipná věc, že mi dneska dorazila mikina GOT7 s Markem... ehm... tohle je až debilně úžasná náhoda. A ten začátek vzhledem k tomu, že vím co asi tak přijde. HOLKA. NOTAK. JÁ UŽ VČERA BREČELA KVŮLI GOT7. TO NENÍ FÉR. A TEN ZBYTEK. JÁ BUDU BREČET. ZASE. A TO MÁM ZÍTRA TEST.

[takové to, když je kvůli tobě člověk tak psychicky v prdeli, že si jde raději lehnout, než aby vydal povídku na 2JAE. tohle je tvoje vina ženo.]

2 Kim Lula Kim Lula | Web | 19. září 2016 v 22:36 | Reagovat

Vyhrazuji si právo trefit tě betonovým kvádrem do hlavy? Možem? Že možem? Prosím? Jen tak slabě tě ťuknu? Ani to nepocítíš...? Budu velmi něžná, a pak po sobě i uklidím, slibuju? Jen jedna rána???

Ne?

No dobře no, tak já to zase odložím. Ale jsem velmi smutná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama