jack off — 11. kapitola

31. srpna 2016 v 20:13 | voskii |  jack off




Yoongi byl jeden z těch, kteří si ze všeho nejvíc potrpěli na kvalitě. Ať už to bylo oblečení, obuv, doplňky, jídlo, knihy či muzika... Prakticky cokoli, Yoongi se nebál investovat. Především když se jednalo o jeho zájmy. A spánek jeho zájmem vskutku byl. Jeho lordstvo si dokonce vyžádalo i velikou dvojlůžkovou postel, jíž neváhal obětovat polovinu svého pokoje, jen aby se každé ráno mohl probouzet s tím, že pokořil celý svět. A věřte nebo ne, za ten pocit mu to stálo.

Ovšem ráno 21. března... bylo jakousi výjimkou. Nevítanou samozřejmě. Nastal den D, kdy bylo na čase začít si kopat vlastní hrob. Aby Min Yoongi neměl zas tak černobílý život, svět se zřejmě rozhodl dát mu malou lekci. Aneb předem si vždy radši promyslete, co všechno jste schopni své vysněné loži obětovat. Protože tohle na jeho seznamu rozhodně nebylo. A nebylo to ani nic, co by si tam v nejbližší době hodlal připsat.

Zprvu mu to ani nepřišlo jako něco zvláštního. Do pokoje pronikal otevřeným oknem chladný ranní vzduch, takže teplo, které ho objímalo zpod deky, bylo víc než vítané. Bylo to pohodlné a vyvolávalo to v něm (podivný) pocit bezpečí. Skoro jako kdyby vás objímala matka, k níž jste se jako malí schovávali před noční můrou. Usmál by se v nostalgii, ovšem to by nesměl nahmatat cizí ruku, která ho objímala volně kolem pasu, zatímco mu někdo nevzrušeně oddechoval do vlasů.

Vyděšeně otevřel oči. Po tom, co mu hlavou proletěly všechny nadávky, co znal ve všech možných jazycích, mu v hlavě doznívaly už jen otázky "JAK" a "PROČ". Okamžitě ze sebe shodil tu špinavou pracku a dlaněmi se zapřel do hrudi před sebou, aby se od něj dostal co nejdál. Ztuhl, když černovlasý nespokojeně zamručel a snažil se jej přitáhnout zpátky. Yoongi zpanikařil. Hrubě se mu vysmykl a po čtyřech se vydal na útěk skrz dekami.

Nyní seděl na druhém konci postele zády opřený o chladnou zeď a s očima, které se mu stihly zalít slzami, si nervózně kousal ret. Zmateně zíral na Hoseoka, který se začal probouzet. Mladší chlapec se posadil a dezorientovaně se rozhlédl kolem sebe. Bolestě zasyčel, když se opřel o ovázanou ruku, kterou si začal zmateně prohlížet, než vzhlédl a navázal tak přímý oční kontakt s ještě zmatenějším Yoongim.

Jakoby ho všechna zlost a odhodlání opustilo. Zbyla z něj jen drobná vystrašená schránka, co kdysi Min Yoongiho jen připomínala. Ale jakou reakci byste po něm chtěli? Právě se probudil v náručí osoby, kterou ze srdce nenáviděl, navíc měl problémy s osobním prostorem a vůbec... Byl to cizinec. Neznal ho a stejně ho nechal, aby se k němu dostal tak blízko. A sakra... Byla to jeho postel!

"Wow."

"W-Wow?"

"Hm."

Neuvěřitelné. Ten kluk je magor. Pustil jsem si do domu magora. Spal v mojí posteli. Se mnou. Jak?!

"V-Vypadni..." vydechl Yoongi slabě, prsty schované v pěstičkách. Hoseok se ušklíbl a neodpustil si hořký tón, když si prsty prohrábl vrané vlasy. "To je dobrý, viděl jsem po ránu i horší. Tobě to náhodou sluší - rozcuchaný vlasy a napuchlý tváře... Na cukrovku se užívá inzulín, že? Kdybys měl jeden v šuplíku, nezlobil bych se..."

Yoongi na Hoseoka zíral v čiré nevíře. Proč se choval, jakoby všechno bylo v pořádku? Jakoby se právě neprobudil v Yoongiho posteli v jeho domě... a s ním v náruči. Celé to bylo zvrácené, Yoongi ztrácel slova. Alespoň že Hoseok byl tak laskavý a zaplnil ticho místo něho. "Mám pocit, že včera jsem pil , proč se teda tváříš, jakoby to bylo naopak?" Pobavený podtón mladšího chlapce ho nutil rychle zamrkat všechny slzy, jež hrozily, že se skutálí dolů po bledé tváři. Proč měl vlastně slzy v očích? Sakra kdybych věděl. Yoongi nebyl žádná citlivka, jen... měl rád svůj osobní prostor. A ten byl teď rozšlapán a spálen na troud. A to všechno díky Hoseokovi. Věnujme tedy mladému pánu potlesk, prosím.

Když se stále neměl k žádné kloudné odpovědi, Hoseok si povzdechl, pobavenost v jeho tváři o poznání menší. "Hele... Mohlo bejt tak dvanáct, ležel jsi na podlaze... Záleží mi na zdraví druhých, co k tomu říct? Jsem prostě dobře vychovanej," pokrčil neurčitě rameny a tiše sledoval chlapce před sebou. Upřímně... Vypadal, jakoby se právě zhroutil a bez smyslu života tak tápal v myšlenkách. Chvíli se bál, že se před ním rozbrečí - nevěděl, jak by měl reagovat, nakonec si ale oddechl, když se Yoongi ovládnul. Stále však přemýšlel, jak se z téhle situace vymotat. Anebo zamotat ještě víc...

Buďme upřímní, Yoongi v tu chvíli vypadal tak drobně a křehce, že by se nemusel dvakrát přemlouvat, aby ho objal. Jenže hrozilo, že by domů odešel bez očí a bůhví čeho ještě. Svůj život tedy riskovat úplně nechtěl. Byl na tenkém ledě, celá tahle situace byla... neplánovaná. Nebylo snad překvapením, že to Hoseokovi ani tak nevadilo. Měl rád hry. A zamotaný konce. Jenže tohle byl teprve začátek.

Nicméně Jung Hoseok si nebyl úplně jistý čeho. Ze začátku to totiž hra byla. Jenže když se nyní díval na pobledlého chlapce před sebou; jak se k němu celý přitulil, když ho vytáhl k sobě do tepla, nebo jak ho pořád objímal, když ho opilého vedl domů... Ach. Srdce mu bilo rychleji než by mělo.

"Měl si mě nechat na zemi," zamumlal konečně Yoongi uvolněněji. Přesto působil napjatě a Hoseoka sledoval ostřížím zrakem. Když byl opilý, dokázal být kolem něho uvolněný, teď se ale cítil nervózně - slovo jistota jakoby ztratilo význam. Neplánoval ho náhodou zabít, nebo tak něco? Ukončit celé tohle divadlo; hru na kočku a myš? Hoseok si odfrkl a zadíval se na svou ovázanou dlaň. "Do rána bych v tom měl infekci, kdybys mi nepomohl, takže ti jsem vděčný. Nemohl jsem tě přece nechat spát na studený podlaze, tak nehraj herečku, Yoongi."

Starší polkl, ignoroval ruměnec, který ho hřál ve tváři a statečně se podíval Hoseokovi do očí. "Zajdi si s tím ještě k doktorovi, nevím, jestli jsem vytáhl všechno a bůhví, třeba potřebuješ i šití." Hoseok nad tím jen mávl rukou. "Až po snídani." Proč že byl Yoongi vůbec tak nervózní? Ten kluk ho zrovna požádal o snídani. Jedině přes moji mrtvolu.

▬▬▬▬

"Nebudu lhát, jedl jsem i lepší."

"To bude ten krysí jed, co jsem tam nasypal."

"Oh."

Musí se pořád tak blbě usmívat? Hoseokova přítomnost byla přinejmenším... vyčerpávající. Yoongi ani za boha nevěděl, jak a proč vůbec došlo k tomu, že nyní sledoval Hoseoka jak zkoumá cosi, co se statečně odvážil nazvat míchanými vajíčky. Měl štěstí, že rodiče pracovali, nemusel tedy vysvětlovat celé to fiasko. Přesto tajně doufal, aby někdo přišel a on tak mohl Hoseoka konečně vyhodit. Ten kluk byl otravnější než hyperaktivní štěně. Byl to upír - vysával z něj všechnu energii a ještě k tomu ho doháněl k šílenství. A k šílenství energii potřebujete. Alespoň Min Yoongi ji potřeboval.

Zamračeně Hoseoka pozoroval. Cítil, jak se mu pomalu vracela ztracená síla a vztek. Mladší chlapec mu vrátil vymetený talíř a sklenici. "Díky, jsi zlato." Vyjeveně nazdvihl pravé obočí. Přeslechl jsem se? Jenže to už se na něj Hoseok sladce usmíval a procházel se kolem. Co to dělám? zahučel v duchu a špinavé nádobí strčil do myčky. Přišel si jak ve filmu. Tohle nebylo skutečné, že? Sní snad? Usnul tehdy na hřbitově? Mlčky si dal v duchu facku a ostražitě se vydal za Hoseokem, který se vracel zpátky do Yoongiho pokoje.

Černovlasý seděl pohodlně na otáčecí židli, v ruce podezřele známý předmět, zatímco vesele šoupal nohama. "Takžes to vážně našel, huh?" Yoongi ztuhl na místě, oči vykulený, průbojná rudá ve tváři. Zakuckal se, když se snažil nadechnout a místo toho se mu zasekl vzduch v plicích. Samozřejmě, že si byl vědom, že na to dojde. Jen... To nečekal tak brzy. A kdy jindy?! koulelo nad ním očima svědomí. Čekáš na to tak dlouho.

"Víš..." nadechnul se Hoseok, zatímco si malou flashku otáčel mezi prsty, "myslel jsem to vážně." Pomalu se začal zvedat a krátkými kroky se přibližoval ke staršímu. "Že tě chci slyšet," upřesnil Hoseok velkoryse, když donutil Yoongiho zacouvat až k futrům. Jakoby ztratil schopnost mluvit, Yoongi ztěžka polkl a vyděšenýma očima sledoval každý pohyb, co mladší udělal. Když ho prsty chytil pod bradou, nevysmýkl se. Když se k němu přiblížil natolik blízko, že cítil jeho a vlastní horký dech, jak se mísily dohromady, neucukl. Ani se nepohnul, když na rtech ucítil neznámý tlak.

A tak byl jeho první polibek ukraden Jung Hoseokem.

▬▬▬▬

"Jimine? Jak ti je, zlato?" Žena ve středním věku sahala mladému chlapci na čelo a kontrolovala, jestli neměl teplotu. Neměl. Nicméně zdraví jakoby u něj ztratilo význam. Barva jeho kůže připomínala protější bílou zeď, jeho tělo bylo celé pohublé a nepřítomný pohled vše dotahoval na "rozhodně ne v pořádku".

"Je mi fajn, mami. Chci spát, necháš mě?" pokusil se o úsměv, když jej žena hladila ustaraně po vlasech. "Sněz si aspoň to jídlo, jsi celý hubený, prokrista!" domlouvala mu, když se pomalu vydala ke dveřím, aby nechala svého syna zase o samotě. Jimin si hlasitě povzdechl, když se s kručením v žaludku přetočil ke stěně, pryč od tácu s jídlem, který mu matka přinesla. Vůně jeho oblíbené polévky kolovala celým pokojem, Jimin se však ani nepohnul. Vlastně ani nechtěl spát. Sice byl unavený, ale unavenost se za poslední dny stala jeho obvyklým stavem.

Po tom, co se ten večer líbal s Jungkookem.

"Agrhh," zasténal a prsty si vjel do vlasů. Nechtěl na něj myslet. Nechtěl myslet na to, jak splašeně mu bilo srdce, když ho po jazyku polaskal Jungkookův dotek s alkoholovou příchutí. I napříč nepříjemné hořkosti byl polibek tak známý; tak nostalgický... Minulost by měla zůstat minulostí. Známý "citát" však ani trošku nepomáhal. Jeho mysl si zkrátka dělala, co chtěla. Přemýšlel, zda si na něco z toho Jungkook vůbec pamatoval. Jestli se ráno probudil mimo s kocovinou i s pocitem, že líbal Jimina. A jestli k tomu cítil ještě něco navíc...

Protože Jimin ano. A nebylo to nic hezkého; bolelo to. Léky, které kdysi užíval kvůli depresím, ležely někde pohřbeny v šuplících. Byl si jistý, že kdyby hledal pořádně, lahvičku by ještě našel. Z myšlenek ho ale vytrhl zvuk telefonu. Rázně semkl víčka k sobě, když uviděl příjemce. Kim Seokjin, bylo napsáno na displeji. "Nemůžete mě nechat na pokoji..." zakňučel a zase oči otevřel, aby si mohl přečíst zprávu.

od: Kim Seokjin
Ahoj, Jiminie! Nevím, co si mu provedl tentokrát, ale chtěl jsem se jenom ujistit, že víš, komu patří. Dávej si příště pozor, trochu jsi mi ho rozdováděl, ani nevíš, jak těžký ho bylo zase uklidnit. Ale užili jsme si to oba, měl bych ti tedy poděkovat? P.S. změň svůj balzám na rty, nemám rád tu odporně sladkou příchuť malin. Kookieho rty bez něj chutnají mnohem líp.

No... Žiletku by v šuplících našel určitě taky.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ante Ante | E-mail | Web | 1. září 2016 v 15:20 | Reagovat

Ten Yoongi na začátku... oww, voskii, to se dělá? Takhle... po prvním dnu školy? Vážně, co jsem ti tak strašného udělala, že mě takhle stále mučíš? (ale jinak musím uznat, že ta představa Yoongiho takhle v hajzlu je docela rozkošná)

Bylo docela komické číst o těch dvou v takové situaci a ta samozřejmost s jakou prostě Hoseok bral jídlo. Jakože. Ok. Ale stejně. Hoseoku, že se sakra nestydíš xD (well a ten polibek...)(já bych k tomu něco ráda řekla, ale kurva nevím co)(tohle přestává být vtipné, pokud to vůbec někdy vtipné bylo).

A pak ten Jimin. Haha. Ha. HA-HA O.O.

2 Ami Ami | 4. září 2016 v 21:55 | Reagovat

Ten Yoongi rano, bože môj, dokonalá predstava. Keby sa hentak správa ku mne niekto ako Hoseok k Yoongimu, asi by som ho vyhodila, ešte mu aj jedlo zjedol :c Netráp moc môjho jiminnieho, moja laska kraska :ccc jikook is love, jikook is life~ fuj seokjin(i love him)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama