farewell. ♡ [ikon]

Včera v 1:32 | voskii |  ikon

oneshot || bobby x donghyuk || angst || character death
1 273 w

Tenhle kousek jsem měla rozepsaný... hodně dlouho. Hrozilo, že ani neuvidí světlo světa, ale zželelo se mi jej natolik, že jsem neodolala. So... enjoy and try not to kill me.
 

♡ requests ♡

Pátek v 23:50 | voskii

Jak už název napovídá, otvírám možnost povídek na přání. Jestli se vám moje doupě natolik zalíbilo a máte chuť na něco, co tu ještě není a chybí vám to, můžete si o to jednoduše říct a já se vám budu snažit vyhovět. ╰(*´︶`*)╯

 


170322 || update

Středa v 21:51 | voskii

Zdravím, děcka. ( ͡° ͜ʖ ͡°)

3:00 AM || voskii

17. března 2017 v 23:43 | voskii

20150919

Hrot hřebíku do chladného dřeva dobývá se
a má cenná kůže přes stěnu rozpíná se.
Mrtvé oči hledíc hrdě vpřed,
bráško, jsem tak rád, že tobě do těla nevpravili ten samý jed.

Kulku, chladnou jako přicházející zima,
prohnali mnou; padám jako Hirošima,
poslední slova, v křeči umírám,
další rána - již se nevzpírám.

Žilka v oku praská ti,
nech, nech ty city větrem odváti.
V tuhých zimách již tě nebudu hřát,
náš osud záhy není spjat.

Řádek končí, není jediný,
no tak brácho, teď tam patříš ty - mezi hrdiny!

▬▬▬▬▬▬▬▬

20151226

Zima chladná jako čepel, jež proťala duši tvou
a mé srdce přelévá se - již zeje pouhou prázdnotou.
Zastavit čas - zbožně prosím oblohu noční,
ach, jak moc přeji si, abys splnila mi přání půlnoční!

Bez ostychu do očí mi díval ses - ach jak krásně zlaté jsou!
Tak proč, proč bratře propichuji je teď modrou barvou mdlou?
Za kamením krčím se, v nohou konejšivý třes,
"slib, slib mi, že se mnou zůstaneš!" a tak naposledy jsi hles.

Silné nohy mrtvé tělo tvé kamsi nesouc,
mám chuť, chuť svalit je a tvé tělo vzít si zpátky s noblesou.
Místo toho jen tak tiše stojím - rozdýchávám onen šok,
ach bratře, lásko má, bývával jsem z tebe cvok!

Znaveně padám k zemi, najednou život svůj ctím,
a tak jsem rád a věřím svým sobeckým lžím.
Od té doby plnou hlavu tebe mám, chybíš mi snad?
Rozhořčené pocity nevnímám.

▬▬▬▬▬▬▬▬

20161204

Na oblohu modrou hleděl tiše - přemýšlel,
kopretinami pokryté tělo, druhý chlapec přihlížel.
Prázdný zrak skrýval bol, pomněnková barva duše
ztrácela však sytost svou, stejně jak oči plakaly suše.
Černé vrány holé větve mrtvých stromů zdobily,
hladový pohled zakrátko na mrtvého hocha stočily.
Skelný výraz naposledy na druha kles,
čerstvý sníh se pak prostoduše na prázdnou duši snes.

Kam dál